Texty: Iz 66, 10–14; Gal 6, 7–10;
Evangelium: L 10, 1-11.16–20 Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít. Řekl jim: „Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte. Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: `Pokoj tomuto domu!´ A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám. V tom domě zůstávejte, jezte a pijte, co vám dají, neboť `hoden je dělník své mzdy´! Nepřecházejte z domu do domu. A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: `Přiblížilo se k vám království Boží.´ Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží´. Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“ Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“
Kázání: 10. kapitola Matoušova a Lukášova evangelia mluví o vyslání učedníků. Matouš vysláním Dvanácti zaměřuje svou pozornost na šíření evangelia o Božím království dovnitř společenství Izraele. Lukáš píšící své evangelium a Skutky apoštolské se zřetelem na pohany rozšiřuje okruh Ježíšem vyslaných učedníků na sedmdesát. Číslovky 12 a 70 mají i symbolický význam.
Bůh je tu pro všechny – jak pro Boží vyznavače, tak pro ty, kdo jej nevyznávají. Všichni bez rozdílu jsou zváni do blízkosti Boží lásky zjevené v Ježíši Kristu. Ježíš položil svůj život za každého člověka – bez ohledu, zda jeho oběť přijal za svou nebo ne.
My, kdo jsme Ježíše přijali za svého Spasitele a Pána ve křtu, si dejme pozor, abychom se nestali hluší a slepí k Božímu hlasu, k projevům jeho lásky ve světě, jako Izraelci. Setkávání s Božím slovem nám tak nabízí prohloubení důvěrného vztahu s Bohem ve všech směrech.
Pro ostatní je Boží slovo pozváním, aby zvážili Boží nabídku spásy. Sděluje jim, že Bůh má i dnešnímu modernímu člověku co nabídnout, a vybízí je, aby k jeho slovu obrátili svou pozornost.
Co nám dnešní Boží slovo říká, pokud mu otevřeme své uši, srdce i mysl?
Iz 66, 10–14: Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy. Toto praví Hospodin: „Hle, já k ní přivedu pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu pro národů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“ Uvidíte to a vaše srdce se rozveselí, vaše kosti budou pučet jako mladá tráva. Bude zřejmé, že Hospodinova ruka je s jeho služebníky a že jeho hrozný hněv je proti jeho nepřátelům.
Slyšeli jsme tolik pozitivních slov: radost, jásot, veselí, potěšení, rozkoš, hýčkání, útěcha, pokoj, zastání se proti nepřátelům. Radost z Boží blízkosti a jeho péče z něj přímo tryská. Navzdory tomu, že životní realita navrátivších se Izraelců moc důvodů k jásání neskýtá. Situace při obnově Jeruzaléma, chrámu a bohoslužby, promíšení Izraelců s pohanskými obyvateli země s sebou nese řadu problémů, nepříjemností i nevraživosti.
Slova proroka ale nejsou blouzněním náboženského fanatika odtrženého od reality. Vyrůstají ze zkušenosti, že Bůh je nám vždy nablízku, neztrácí o nás zájem, zasahuje do života svého lidu a přináší řešení jeho problémů. Tu radost z vědomí, že Bohu patříme, že o nás ví, ať se děje, co se děje, o tu prosme, na ní stavme.
To, co se musí učit nejen Izraelci, ale také křesťané, je pokorné naslouchání Božímu slovu. Život víry je neustálé učení se dialogu: s Bohem, s bližními, se sebou samým. Učíme se, jak se stávat Božími služebníky a přáteli, a ne jeho nepřáteli. Božími přáteli/nepřáteli se stáváme velice jednoduše. Boží přítel je ten, kdo si od něj nechá mluvit do života a sdílí s ním své záměry, plány a cesty. A je na příjmu: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ Boží nepřítel je ten, kdo Boha do svého života nevpustí. Dělá a prosazuje jen to, co sám považuje podle svého mínění za dobré a prospěšné.
Božím přátelům i nepřátelům je určeno slovo z Gal 6, 7–10 Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. Posměch nemusí být jen slovní napadání Boha a jeho záměrů, ale taky způsob života, konkrétní jednání. Slyšeli jsme: Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. Ta slova platí pro každého – křesťana i nekřesťana. Jsou jasná a srozumitelná.
Boží slovo nás upozorňuje, že náš život je časově omezený. A vysvědčení na jeho konci nám vystaví Bůh podle toho, jak jsme žili. Pravidla jasně nastavil už na začátku. Ale konec je rozhodující. Boží slovo nás vybízí, abychom žili s vidinou konce. A nabízí smysluplnou životní náplň: spolupodílet se na Božím dobrém díle, které započalo stvořením světa, stvořením nás. Jsme vybízeni: V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. Tato činnost není omezena ani podmíněna věkem: dobro mohou konat děti, dospělí i staří.
Dobro však může být různé kvality, jak upozorňuje C. S. Lewis ve své knížce Velký rozvod nebe a pekla: Jednotlivá stvoření se tím více od sebe liší, čím více rostou ve své dokonalosti. Stejně dobro, jak uzrává, se stále více liší nejen od zla, ale i od dalšího dobra.
Apoštol Pavel píše (Ef 2, 10): „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“
A ještě jednou C. S. Lewis (úryvek z knihy K jádru křesťanství): Proto je křesťan v jiném postavení než ostatní lidé, kteří se snaží být dobří. Ti doufají, že budou-li dobří, potěší tím Boha, pokud nějaký existuje. Pokud neexistuje, doufají alespoň, že si tak získají uznání dobrých lidí. Křesťan je ale přesvědčen, že pokud udělá něco dobrého, je to díky Kristovu životu, který je v něm. Nedomnívá se, že Bůh nás bude milovat, budeme-li dobří, ale věří, že Bůh nás učiní dobrými, protože nás miluje.
Při vyslání učedníků Ježíš říká: „Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ Těch, kdo přináší do světa lidské dobro, není zas tak málo – a díky Bohu za ně. S těmi, kdo konají Boží dobré skutky, už je to horší. Prosme nejen o to, aby Pán přiváděl další jiné dělníky na svou žeň. Prosme Boha sami za sebe, aby z nás utvářel dělníky, o kterých mluví list Galatským, Efezským i Ježíš sám. Abychom byli opravdovou posilou jeho týmu a přinášeli Boží dobro a Boží pokoj do světa, v němž žijeme jen po omezený čas. Navzdory obtížím, o kterých Ježíš se svými učedníky otevřeně mluví.
Co znamená být Božím dělníkem na vlastní kůži zakusili ti, jejichž jména jsou spjatá s naším národem: sázavský opat Prokop, věrozvěsti Cyril a Metoděj i Mistr Jan Hus. Stále se od nich můžeme učit. Amen.
Ivana Doubravová 3. července 2022