Ž 84, 10–13; 1 Tim 6, 11–16;
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: `Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.´ Abraham řekl: `Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.´ Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´ Ale Abraham mu odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!´ On řekl: `Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.´ Řekl mu: `Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´“ Lk 16, 19−31
Pozdravuji vás, sestry a bratří, apoštolským pozdravením: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Podobenství, které máme dnes rozvažovat, je jedním z těch podobenství, která nenajdeme nikde jinde než právě u Lukáše. Samo podobenství nás rychle uvádí do děje. Jsou dva muži – jeden je boháč a druhý žebrák jménem Lazar.
Povšimněme si, jakým způsobem Ježíš označuje protagonisty tohoto příběhu. První z nich, který je zdaleka viditelný, je jistě vážený člověk, vystavuje své bohatství na odiv celému okolnímu světu, pořádá hostiny a jeho oděv svědčí o jeho vysokém postavení. Abychom hned zpočátku byli vyvedeni z omylu, tak tento člověk nestojí Ježíši ani za to, aby jej pojmenoval. Nazývá jej jednoduše boháčem. Je to člověk, pro kterého nemá jméno.
V biblickém pojetí víme, jak je jméno velmi důležité. Neoznačuje pouze jedince, který se tímto stává nezaměnitelným, ale má velký význam vyznavačský. O to větší význam má jméno v podobenstvích a proroctvích, která jsou na vyznání postavena. Navíc pojmenováním vzniká vztah, viz např. Adam v ráji. Sám Bůh pojmenovává Adama a přejmenovává mnohé z praotců. Jméno je tedy pro vztah Bůh a člověk velmi důležité.
Druhým aktérem našeho příběhu je žebrák. Člověk, který v našem povědomí obecně jméno nemá. Vysedává asi před vraty kostelů nebo před obchodem, kde očekává větší míru soucitu. Často jej míjíme bez povšimnutí. Tak právě takový člověk má v Ježíšově podobenství své jméno. S podivem lze vidět, jak Kristus dokonale zpřehazuje naše hodnoty. Ten, kterého my bychom pojmenovávali desítkami vybraných jmen a přívlastků, tak ten nestojí Ježíši za víc, než za jakési druhové označení.
Na druhé straně pro toho, pro kterého bychom jen stěží našli jiné pojmenování než žebrák, bezdomovec, tak ten je v Kristově pojetí člověkem, o kterého Bůh zdaleka neztratil zájem. A opět to není pouze v posmrtné rovině, ale to jméno má už zde na této zemi, a tím jménem se navíc klidně může pyšnit.
Jméno Lazar je totiž jménem velice známým. Lazar byl totiž přítelem Ježíšovým. Tak o něm hovoří sám Ježíš: J 11, 11 „Náš přítel Lazar usnul.“ Ježíš byl často v domě Lazarově s jeho sestrami Martou a Marií. Jejich dům se Mu stával útočištěm i základnou pro Jeho cesty. Lazar se stal předmětem největšího Ježíšova zázraku – vzkříšení člověka čtyři dny mrtvého. Jméno Lazar tedy má v Novém zákoně výsadní postavení. Se jménem Lazar se však setkáváme i ve Starém zákoně. Hebrejsky zní Eleazar. Toto jméno znamená: Bůh pomáhá a pomohl. Zvláštní jméno pro žebráka, o kterém bychom si skoro mohli myslet, že mu nepomáhá už ani Bůh, protože je v takové bídě, která je téměř s Boží milostí neslučitelná. Ale Lazar je právě symbolem toho, jak Bůh nehledí na to, co my pokládáme za důležité, ale naopak shlíží na to, čemu my často vůbec nevěnujeme pozornost a bývá nám to nepříjemné.
Žebrák je tedy natolik nemohoucí, že nedokáže odehnat od sebe ani psa. Dalo by se z toho možná usuzovat, že už za svého života podléhá žebrák Božímu soudu. Psi totiž olizují jeho krev ještě dříve, než zemřel. Zdá se, že jeho bída a ubohost je nepřemožitelná a nepřekonatelná.
Dozvídáme se v tomto podobenství v zásadě dvě skutečnosti. Zaprvé – existují dva lidé v odlišných pozicích. A zadruhé – tyto pozice jsou vnímány lidmi naprosto odlišně od Božího pohledu. Podobenství pokračuje z pohledu lidí neradostně. My lidé, kteří nevidíme na druhý břeh, pláčeme a trpíme, a ztráta je zdrojem velkých muk a bolestí. Naštěstí je tu Ježíš, aby nám ukazoval to, co se děje za oponou, za kterou nedohlédneme. A hle, je to obraz naděje. Lazar je přenesen pomocí andělů k Abrahamovi. Na druhé straně boháč nejde podle všech očekávání do nebe, nýbrž do pekla. Boháč opominul svou povinnost postarat se o bratra, který byl utiskován svou bídou a nemocí, který hladověl, i když za zdí domu, u kterého ležel, se vybraně hodovalo.
Otázkou zůstává, co pro nás znamená toto podobenství a zda nežijeme v podobné situaci jako boháč, zdali nejsme takovými bohatci. Dost možná, že ten bohatý člověk Lazara už ani neviděl, vnímal jej jen jako součást svého okolí, která mu sice není příjemná, ale dá se s ní žít. Možná, že když ho uviděl poprvé, tak to v něm vzbudilo lítost, možná však, že pouze odpor ze špíny, nemoci a zápachu, který okolo sebe Lazar šířil. Podobně jako my přestaneme vnímat drobné nepořádky či nedodělky ve svých domácnostech a ve svém okolí. Každý z nás má svého žebráka, jde jen o to jej nepřehlédnout a zkusit mu pomoci.
Podobenství ale tady nekončí. Boháč v pekelných mukách vzpomene na své bratry, kteří žijí stejným způsobem, jakým žil on, a nechce, aby skončili jako on v pekle. Prosí tedy Abrahama, ať pošle posla do jeho domu, aby je varoval, a tím poslem nemá být nikdo jiný než Lazar. A tu bychom si řekli: Dobrý nápad! Nicméně Ježíš slovy Abrahama na to má jedinou odpověď: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Milí přátele, to podstatné, co potřebujeme k životu znát a vědět, nám Bůh už odhaluje. Totiž tajemství života není v tom, co se děje po smrti, ale v tom, co se děje před smrtí, dnes. Kristova smrt pro nás ztrácí význam tehdy, pokud nejsme ochotni přistoupit na život v dimenzích Božího slova a hledáme si různé náhražky a výmluvy. Amen.
Kázání v neděli 25. září 2016 Phanuel Osweto