První čtení: Iz 45, 21–25 Sdělte to dál, přibližte se! Jen ať se poradí spolu. Kdo to od pradávna ohlašoval? Kdo to oznamoval předem? Cožpak ne já, Hospodin? Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne. Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: »Jenom v Hospodinu – řekne o mně – je spravedlnost i moc«.“ Přijdou k němu a budou se stydět všichni ti, kdo proti němu pláli vzdorem. U Hospodina nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.
Druhé čtení: Fp 2, 5–11 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
Evangelium: Marek 14,1–9 Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“ Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
Bratři a sestry, po roce opět vstupujeme do svatého týdne. Květná neděle nabízí pašijový příběh a je to příběh, který vypovídá mnoho o nás, o Bohu, o našem vztahu k Bohu, i o vztahu Boha k nám, lidem. Na konci Velikonoc budeme svědky vzkříšení na znamení toho, že Kristův příběh je otevřený, stejně jako Kristův hrob je otevřený, že Ježíšův příběh vzkříšením neskončil, ale pokračuje i dnes a mezi námi.
Všechno však nezačíná jen v Novém zákoně, ale už v době proroků ve Starém zákoně. Tam čteme různé texty o Božích slibech a zájmu o nás, lidi. Bůh prohlašuje: Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. To jsou slova, která mají velký význam zvlášť nyní, když vstupujeme do velikonočního týdne. Jestli poslední dny postní doby nás připravily k více zamyšlením nad tím, kým je pro nás Ježíš, pak nyní je čas poznání, že to, co připravil Bůh, vydání k smrti jednorozeného syna, se vskutku stalo, abychom měli život v plnosti a žili v plnosti Ducha jako sám Ježíš. Apoštol Pavel píše: Nechť je mezi vámi takové myšlení, jako v Kristu Ježíši. Je to výzva, abychom žili podle Toho, který v poslušnosti za nás položil život.
Než se to stalo, připomínáme si dnes na Květnou neděli, jak tenkrát zástupy lidí stály podél cesty a palmovými ratolestmi vítaly Ježíše. Ano, Kristus přišel, aby světu ukázal Boží lásku, a volá nás k obrácení – zaplatil za nás dluh. Jeho vjezd do Jeruzaléma můžeme chápat jako otevírání brány svatého města, abychom do něho mohli vejít.
Náš Král přichází a máme Ho pustit do svého srdce, do svých domovů, jak to udělal jistý Šimon v dnešním evangelním příběhu. V jeho domě se pak odehrálo symbolické gesto, které se zapsalo do dějin, a můžeme o tom dnes kázat. To, co se stalo v domě Šimona, bylo symbolem lásky ke Kristovi, protože ta žena pochopila, že Ježíš nebyl obyčejným člověkem, ale Božím služebníkem, který přišel otevřít brány do Božího království.
Připomeňme si, co se odehrálo tenkrát v Betanii v domě toho může zvaného Šimon Malomocný. Ježíš seděl u stolu a přišla nejmenovaná žena. Měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na Ježíšovu hlavu. Její počínání v žádném případě nemělo charakter nějaké provokace, ale vzbudilo u okolo sedících Ježíšových následovníků nevoli. Pokusme se těm mužům v té jejich nevoli nejdřív trochu porozumět. Za prvé: Těm mužům v místnosti jde především o materiální škodu. Je to vzácný olej z malé kamenné nádobky. A ta sama o sobě byla pravděpodobně cenná. Učedníci mají pocit, že jednání té ženy není ani tak agresivní, jako nehospodárné. Je to zbytečné plýtvání luxusním zbožím.
Za druhé: jde jim dle jejich slov o sociální ohledy. Považují její čin za asociální. Není ten čin bezohledný až tak k Ježíšovi, ale k chudým lidem. K někomu, kdo v té místnosti není bezprostředně přítomen. Vždyť ten olej se mohl prodat a posloužit právě k sociálním účelům, jít k dobru sociálně slabým, potřebným. Mohla se tím dělat charita.
A poslední věc, která v příběhu není výslovně zmíněna. Tím, kdo zde vylévá ten olej, je žena. Už to muselo být v tehdejší patriarchální společnosti pohoršlivé. Křesťanství „ženskou otázku“ nevratně proměnilo k vnímání rovnoprávnosti a partnerství mezi oběma pohlavími. A tento příběh je jedním ze střípků, který k tomu přispěl. O to skandálnější je, že po celé dějiny křesťanství bylo a je postavení ženy v církvi stále problém. Pro některé církve menší, pro některé církve větší, pro některé obrovský. A když to shrneme: tato v očích učedníků nehospodárná, rozhazovačná, asociální, na chudé nemyslící, pravděpodobně bohatá, a navíc žena tady tropí skandál! Dělá ostudu.
A co na to Ježíš? V příběhu zjistíme, že On však není na jejich straně. Možná pro některé překvapivě. Nekázal o tom, že přišel zvěstovat evangelium chudým? Nevedl celý život k tomu, myslet právě na ty nejpotřebnější? To sice ano, ovšem to v tuto chvíli není důležité. Učedníci jsou opět ti, kteří nechápou smysl toho, co se děje. A Ježíš jim to musí interpretovat. Neboť ta žena mlčí. Ta žena učinila čin milosrdenství. Ne na nějakých v tu chvíli vzdálených a abstraktních chudých. Ale na Ježíšovi. Tím byla Ježíšovi blíž než jeho učedníci. Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.
Ano, to symbolické, co ta žena učinila, předjímá Jeho smrt. Ježíš je u Jeruzaléma a jde tam na smrt. On se brzy stane tím nejchudším. A to učedníci, ač jim to často připomínal, nechtějí vzít na vědomí. Ježíš přitom říká větu: Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře, mne však nemáte stále. (v. 7) Tato věta má v dané situaci význam jiný: je to upozornění. Není čas na charitu, na diakonii, na boj s chudobou. Byť třeba motivovaný vírou. Byť třeba motivovaný kladným přijetím samotného Ježíšova poselství. Na to v tuto konkrétní, jedinečnou chvíli – není čas. Teď je čas soustředit se na něco jiného. Teď je třeba se soustředit na Ježíše. To je, milí přátelé, nejen poselství tohoto příběhu, ale především je to poselství tohoto týdne, který dnes zahájíme. Je čas se soustředit na Krista. Dívat se na Jeho příběh – na důvod proč přišel, Jeho vliv na mnohých životech našeho světa napříč generacemi. Je čas se soustředit na Krista, který nás spasil. Chvála Bohu za takový čin, chvála Králi slávy, Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Král izraelský! Hosanna na výsostech! Amen.
Phanuel Osweto 28. března 2021