Izajáš 62, 1–6; Filipským 2, 5–11;
Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: `Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.´ Jeho učedníci tomu v té chvíli nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ Jan 12, 12–19
Milé sestry a bratří,
jistě, že postní období už trvá několik týdnů, ale dneškem se ten velikonoční týden opravdu roztáčí. Ježíš věděl, že Ho v pátek ukřižují, a proto se rozhodl k triumfálnímu činu. Vjede do Jeruzaléma jako král na oslátku, jak to také bylo předpovězeno ve Starém zákoně. Prorok Zachariáš o Něm před pěti sty lety napsal: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Zachariáš 9, 9
V okamžiku, kdy slavíme Květnou neděli a připomínáme si Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, už nejsou nejmenší pochybnosti, že všechno se naplnilo podle Písem. Všichni evangelisté nám popisují množství zástupů vítajících přicházejícího Ježíše. Jedině však evangelista Jan – jehož zprávu jsme dnes slyšeli – nám některé části zástupů přibližuje. Nejednalo se o nějaký náhodný rozruch kolemjdoucích, ale šlo o poutníky – ty, kteří přišli do Jeruzaléma na velikonoční svátky.
Možná si vzpomínáme na příběh dvanáctiletého Ježíše v chrámu. Tehdy se právě Ježíšovi rodiče, spolu s ostatními z Nazareta, vypravili na svátky do Jeruzaléma, aby tam v chrámu přinesli svoji oběť Hospodinu, jak to bývalo o velikonočních svátcích zvykem. Většina poutníků tedy zřejmě přicházela právě proto, že to měli tak zažité, protože to bylo zvykem – svoji pouť a oběť chápali jako splnění určité náboženské povinnosti – alespoň jednou do roka obětovat v chrámu. Nepřišli původně za Ježíšem, ale prostě jen oslavit svátky. Na druhou stranu – právě tito poutníci, kteří přišli dost možná hlavně ze zvyku, dokázali projevit spontánní radost, když se dozvěděli o Ježíšově příchodu. Nikdo je neorganizoval, neříkal jim, co mají dělat, a přece nějak věděli, že právě nastává chvíle, aby vzali palmové ratolesti a volali: Hosanna!
Sváteční poutníci však nebyli jediní, kdo Ježíše kolem brány obklopoval. Spolu se svým Pánem do města vstoupili i Jeho učedníci. Ti, kteří s Ním šli celou cestu, mnoho s Ním prožili, mnoho viděli a ještě více slyšeli. A přece zrovna ti – vyvolení apoštolové, kteří měli být a snad i byli Ježíši nejblíže – nejprve nic nepochopili. Čemu že nerozuměli? Snad tomu, že se nemají bát, jak slyšeli ve slovech proroka? Ale možná totiž vůbec netušili, že je čeho se obávat, že králi sedícímu na oslátku hrozí nějaké nebezpečí. Nebo nerozuměli tomu, že jejich Pán je onen přicházejíc král – zmátlo je snad to oslátko, na kterém docela nekrálovsky Ježíš přijížděl?
V tomto světle se zdá být pochybné každé dělení věřících na věrné a nevěrné, na ty více či méně zasloužilé, na ty opravdu zbožné, a na ty vlažné. Vždyť mezi námi nejsou žádní svatí, je jenom Jeden, který bude oslaven a vyvýšen, a to způsobem, jemuž nejsme ještě schopni dobře porozumět.
V zástupu, jenž do města přicházel, však nebyli jenom ti, co šli s Ježíšem celou cestu, ale také ti, kteří se přidali až posléze. Třeba proto, že se stali svědky nějakého velkého znamení, které učinil – jako když Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara. Možná, že těch, co uzřeli nějaký zázrak, bylo ještě mnohem víc – ale tito, co s Ježíšem až do Jeruzaléma došli, chtěli o tom všem, co viděli, ostatním podat svědectví. A díky tomu, že si to nenechali pro sebe, se zástupy jásajících a volajících rozrůstaly a přidávali se k nim noví a další lidé. Na první pohled ten zástup vypadal dost homogenní. Když se však do onoho zástupu zahledíme blíže, spatříme tam kromě radostných a rozjásaných tváří také obličeje zkroucené bolestí – lidí, které hnal do davu spíše smutek než radost. A dokonce uvidíme v tom na první pohled jednolitém jásajícím davu i tváře Ježíšových protivníků – farizejů. Těžko říct, co je přivedlo až tam. Zda se v nich něco hnulo, anebo přišli prostě proto, že nemohli uvěřit, co se ve městě děje. Ani nevíme, komu říkali: Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním!
Mezi jásajícími lidmi však ta věta nezanikla, protože – jak se později ukázalo – byla pravdivá. Zatímco farizeové, tradiční Ježíšovi protivníci, se v zástupu svátečních poutníků postupně ztrácejí, mocní obyvatelé města, zejména velekněží obávající se ztráty svého mocenského postavení, začínají nad jásajícími lidmi uvažovat, jak by se Ježíše přijíždějícího na oslátku zbavili… Zatím se však zástup raduje a jásá.
Sestry a bratři, v příběhu z pohledu zvenčí se zdá, že je tam jednolitá masa lidí, ale jak jsme už viděli – když jdeme blíže – můžeme spatřit konkrétní obličeje. Až rozpoznáme třeba i svou tvář. Kde v tom davu stojíme my? Kam patříme? Kde tam je moje místo? Samozřejmě – nemusí být nikde. To v případě, že jsem raději zůstal doma a vítat Ježíše vůbec nepřišel. Ostatně i ten jásající zástup v branách tvoří jenom zlomek svátečních poutníků a obyvatel Jeruzaléma. Ale jestliže jsme už přišli – kam se v zástupu vítajících zařadíme? Patříme snad mezi ty, kteří přišli spíš ze zvyku, aby splnili to, co cítí jako náboženskou povinnost? Takto přece někdy lidé do kostela chodí – ze zvyku, z povinnosti.
To nemusí být nutně špatně – ale je-li tomu tak, a jsme-li tu prostě proto, že by nám přišlo troufalé nepřijít – dokážeme se přitom upřímně a z celého srdce zaradovat, když tu zaslechneme o přicházejícím Ježíši? Dokážeme vzít palmovou ratolest a vítat toho, který přichází ve jménu Hospodinově? Je však možné, že tu vůbec nejsme ze zvyku – ale přece proto, že věříme tomu přicházejícímu, protože jsme s Ním už tolik prožili, tolik ve své víře viděli a slyšeli. Nejsme tu proto, že musíme, ale že chceme.
Ať už stojíme v tom zástupu v branách Jeruzaléma nebo sedíme v kladenském Husově sboru z toho či onoho důvodu, vítejme přicházejícího Ježíše s radostí. Vždyť On přichází ve jménu Hospodinově. A jako Požehnaný. A také jako Kristus. Tedy jako ten, kdo přichází, aby celý svět i každého z nás zachránil. A dílo záchrany, které přišel konat, se má definitivně vyjevit již v těchto v nejbližších svátečních dnech. Hosanna! Požehaný, který přicházíš ve jménu Hospodinově! V tom spočívá naše radost, naděje, kterou máme vnášet do tohoto světa. Prosím vás, nenechme se okrást o naději! Nenechme si ukrást naději, kterou nám dává Ježíš.
Modleme se: Králi celého světa i náš Pane! Přijď již i do našich srdcí a naplň je radostí, abychom Tě v těchto dnech vítali s upřímným jásotem z celého svého srdce. Amen.
Kázání v neděli 9. dubna 2017 Phanuel Osweto