Izajáš 44, 6–8; Římanům 8, 12–25;
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´ On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´ Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´ On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´“ … Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o plevelu na poli!“ On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“ Matouš 13, 24–30.36–43
Na dnešním kázání musím říct, že i když nejsem nejlepší zemědělec, přece vím něco o zemědělství. S bratrem Tučanem máme zahradu, a nějakou práci s plevelem tam pořád máme. Vyrůstal jsem také v zemědělské rodině, a pamatuji si, že nejtěžší prací, kterou jsme na farmě měli, bylo plení. A musím říct, že jsem plení z duše nesnášel. Pracovat hodiny a vytrhávat rostlinky, které se tomu velmi výrazně vzpírají, bylo tak otravné. Plevel má navíc tu nemilou vlastnost, že se utrhne v půlce a kořeny zůstanou v zemi. Jednoduše nechce ven.
Z tohoto důvodu docela dobře rozumím Ježíšovu zemědělskému podobenství, které chceme dnes studovat. Evangelista Matouš nám předložil Ježíšovo podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.’“
Výklad tohoto podobenství zaznamenává pouze Matouš, žádný jiný evangelista. Je jedno ze dvou, která mají výklad (v. 37–43), proto nemusíme tápat, kdo je kdo. Víme, že hospodář je Kristus a nepřítel je ďábel. Také víme, že pšenice jsou synové království a plevel synové zlého. Kdo jsou synové království a kdo synové zlého? Klíčová otázka výkladu ovšem zní: Jak je poznáme?
Kde vede dělící čára mezi syny království a syny zlého? Je zřejmá? Je jasná? Jsou to věřící a nevěřící? Křesťané a věřící ostatních náboženství? My husité a všichni ostatní? Nebo může být dokonce plevel i uvnitř husitské církve? Nebo můžeme zúžit naše chápání až tak hluboce, že plevel může být uvnitř nás? Kdo z nás by měl tolik odvahy, že by se postavil tady nahoře na oltář a řekl všem ostatním: „Já jsem čistá pšenice!“? Najít dělící čáru mezi pšenicí a plevelem je pro nás lidi velmi nesnadné, spíš nemožné, a nakonec i jedno z významných poselství, které tento text přináší je, že není našim úkolem rozlišovat, kdo je pšenicí a kdo je plevelem.
Synové království jsme my křesťané a synové zlého, to je svět kolem nás. Jenže na počátku podobenství Ježíš přece mluví o tom, že se jedná o Božím království, a posléze zase, že se jedná o svět. Možná, že pro Něho mezi nimi není tak ostrá dělící čára jako pro nás. Ježíš nevnímal nějaký výrazný rozdíl mezi lidmi, kteří jsou náboženští, a těmi ostatními. Dokonce podobenství naznačuje, že spravedliví a ti, kdo se dopouštějí nepravosti, jsou prorostlí, a kdyby zahynuli ti zlí, zahynou i ti dobří. To dává dobře smysl i v tom případě, že se jedná o dobré símě a zlé símě, které je zaseté v nás. Až při skonání věků bude tento rozdíl mezi zlým a dobrým jasný, dnes tomu tak není.
Co je našim úkolem? Co po nás Ježíš v tomhle podobenství vlastně chce? Obsahuje jediný přímý a jasný rozkaz. “Kdo má uši, slyš!” Podobenství také jasně vymezuje, co není naším úkolem a co je úkolem andělů – vybírat z království pohoršení a ty, kdo činí nepravost. I sami andělé budou moci tento úkol vykonat až při skonání věků.
Našim úkolem je tedy poslouchat, naslouchat, snažit se porozumět Božímu slovu a sobě navzájem. Vždyť můj bližní, kterého považuji za jasný plevel, může ve skutečnosti být opravdovou pšenicí, kterou nevidím. Proto jsme vyzýváni k naslouchání.
V lidském životě a ve světě vedle sebe koexistují dobro a zlo. Nic a nikdo není perfektní. Potřebujeme odpuštění a vykoupení. Nikdo z nás není povolán, aby zkoumal životy druhých, aby zveřejňoval jejich prohřešky a aby nad nimi vynášel soud. Toto podobenství prohlubuje naše pochopení a ukazuje, z jakého významného důvodu Bůh připouští špatnost.
Bůh je trpělivý a ohleduplný „hospodář“. Pečlivě se stará a pečuje o „dobré semeno“, které zasel. Neohrožuje jeho růst. Má s námi lidmi trpělivost. Podporuje náš osobní a duchovní růst a má radost, když neseme hodně ovoce. Jak to skončí? Jednoduše. Jednoduchá a možná jasná věc, kterou naše podobenství říká, je, že při skonání věků budou dvě skupiny lidí. První shoří v ohnivé peci, druzí zazáří jako slunce v království svého Otce. Kéž nám Bůh Pomáhá, Bůh, který zná naše silné a slabé stránky, kéž nám pomáhá nést bohatou úrodu dobrých skutků k větší slávě Jeho jména. Amen.
Kázání v neděli 23. července 2017 Phanuel Osweto