První čtení z Písma: Izajáš 42, 1–9 „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“
Druhé čtení z Písma: Skutky 10, 34–44 Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dělo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.
Evangelium: Matouš 3, 13–17 Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Pokoj Vám, sestry a bratři, pokoj Vám, milí přátelé!
V prvním dnešním textu jsme četli: „Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“ To, co bylo na počátku, už nastalo, vše se naplnilo, i babylonské zajetí Izraele pro jeho nevěrnost, protože opustili Hospodina, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. (Jr 2, 13) Za to je vydal Hospodin do rukou babylónskému králi. Tyto události se již staly, ale se služebníkem, v němž našel Hospodin zalíbení, přichází vše nové. A na tohoto vyvoleného vložil také Bůh svého Ducha, jak jsme mohli číst v evangelijním textu: hle, otevřela se nebesa a spatřili Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. Na Syna, který se tak svým životem stává svému Otci ale i svému okolí služebníkem, který naplňuje vše, co Bůh žádá, a který má silou Ducha Božího vyhlásit soud pronárodům.
Slyšíme-li slovo soud, většina z nás si nejprve představí soudní moc, která má poskytovat ochranu občanům a zajišťovat dodržování lidských práv. Před soud se dostávají ti, kteří jsou vinni, a my očekáváme jejich spravedlivé potrestání. Očekáváme, že rozsudek nad obviněným ochrání naše životy i náš majetek, že zdi vězení budou bezpečnou hrází mezi viníky a námi spravedlivými. Náš majetek zde na zemi nejspíš bude v bezpečí, ale opravdu věříme, že zdi vězení ochrání i naše životy? Na kom závisí naše životy, na lidech, anebo na Bohu?
Jako křesťané věříme, že Syn Boží přijde soudit živé i mrtvé, a všichni chceme při posledním soudu obstát, chceme být těmi spravedlivými. Nikdo z nás ale netuší, co nám jednou bude přičteno k dobru a co odečteno. Bude se k nám jednou Syn Boží znát anebo řekne: „Neznám vás.“
Před pár dny jsme společně i zde ve sboru slavili narození neobyčejného dítěte, narození Ježíše. V Ježíši našel Bůh zalíbení a dal Jej za smlouvu lidu, za novou smlouvu, která převyšuje všechny staré. To, co bylo na počátku, už nastalo, vše se naplnilo, hle je tu nové, smíření světa s Bohem skrze Ježíše Krista. V Ježíši nám Hospodin dal naději v budoucí milosrdný soud, jehož výsledkem nemá být vězení, ale život věčný.
Dostalo se nám tak jediného legitimního soudce. Soudce, který hlas nepozvedne, třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající, a přeci dokáže nastolit spravedlnost a zjednat nám právo. Nečeká celý svět právě na Něj, není v Něm jediná záchrana našich životů?
Jak je to ale jen možné, co způsobuje, že někdo, dalo by se říci tak „slabý,“ že ani třtinu nedolomí, dokáže nastolit na zemi pořádek a pokoj? Co mu dává tu vnitřní sílu, aby nás vyvedl z temnoty, aby podstoupil veškerá utrpení lidského bytí a byl opravdovým Božím služebníkem? Tou vnitřní silou je Duch Boží, duch, který je počátkem života i životem samým, který dokáže vzkřísit i ze smrti a který na Něj sestoupil při křtu jako holubice. A právě v tento okamžik křtu se k Ježíši jako svému Synu poprvé přiznal i Bůh: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
A tento dar Duch svatého, který jsme křtem přijali, je i vnitřní silou pro nás, věřící, abychom dokázali následovat Krista a stát se Božími služebníky. Duchem je v nás obnovován obraz Boží, navracíme se k našemu počátku, ke smyslu stvoření, a tím je vztah člověka s Bohem, jeho narovnání a smíření. Ve křtu se přiznáváme, že chceme, toužíme, aby se Syn Boží, Ježíš Kristus stal naším Pánem. A stejně jako se my přiznáváme k Němu, přiznává se Bůh k nám, stáváme se Jeho syny a dcerami. Jde o vzájemný akt, o podepsání smlouvy smíření mezi námi a Bohem, jde o začátek skutečného svobodného života. Tímto aktem jsme vyvedeni z babylónského zajetí, jsou strženy zdi vězení.
Pouze silou Ducha Božího se dokážeme smířit se svojí minulostí a s důvěrou očekávat budoucnost. Moc, která je nám tak dána, je mocí osvobozující, protože už neprosazujeme svoji vůli, ale vůli Boží.
Tak jak napsal apoštol Pavel v listě Římanům: Nyní však už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo … nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna … aby tak spravedlnost … byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8, 1-4) V Ježíši Kristu už není žádného odsouzení, ale smíření, které přichází do našich životů a umožňuje nám s pomocí Ducha Božího se smířit i s událostmi v našich životech, které ne vždy můžeme ovlivnit, a přesto nepřestat věřit v naplnění spravedlnosti. A odvažuji se doufat, že se snad jednou dokážeme smířit i my, lidé mezi sebou, a na zemi nastane námi tolik očekávaný mír a pokoj. Bůh nám v tom pomáhej. Amen.
Zdeňka Chaloupková 8. ledna 2023