První čtení: Skutky 10, 34–43 A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Druhé čtení: 1 Korintským 15, 19–26 Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.
Evangelium: Jan 20, 1–18 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Sestry a bratři!
Dnes se radujeme z nového dne, který nám dal Pán. Jako každý rok i dnes se scházíme ke slavnosti pramáti všech nedělí. Slavíme Neděli velikonoční, výročí položení základního kamene naší křesťanské víry a naděje. Kristus byl vzkříšen, radujme se – voláme dnes v tomto sboru a volají i všichni křesťané po celém světě.
Je to příběh, který je každý rok stejný, slyšíme však silný příběh, který změnil svět. O tom, co se přesně stalo v tom nedělním ránu v Jeruzalémě, vyprávějí všichni evangelisté jako důkaz, že to není vymyšlená bajka, ale skutečnost, o které Bůh chce, abychom věděli. Mimo jiné slyšíme svědectví těch, kteří byli u toho – tenkrát, když vstal Ježíš z mrtvých.
Apoštol Petr to sám dosvědčuje svými slovy, když vypravuje věřícím příběh Spasitele, a vidí v tom, jak Bůh miluje všechny a nikomu nestraní ve svém spasitelském díle. To, co začalo v Galileji po křtu, který vykonal Jan, a následné zjevení Božího syna přineslo lidem naději a dobrou zprávu. Je to příběh Ježíše Krista, Syna Božího. Jak úžasné to je, že smíme být i my součástí tohoto příběhu!
Apoštol Jan vypravuje několik příběhů v tom oddílu, který jsme dnes četli, ale především nás informuje o tom, že veliký kámen byl odvalen a vstal z hrobu Kristus Spasitel. Hrob je prázdný, Ježíš už tam není. Marie přichází truchlit k hrobu a zjišťuje, že něco je jinak, než má být. Kámen od hrobu byl odvalen, hrob je prázdný, ale Ježíšovo tělo nikde. Běží se o tyto novinky podělit s ostatními učedníky. První příběh je tedy příběh Marie Magdalské – příběh o ženě, která zůstala věrná Ježíši až po jeho smrt na kříži. A tato žena také jako první ze všech Ježíšových učedníků a učednic, ještě za tmy, po sobotě, přišla k Ježíšovu hrobu – a nalezla odvalený kámen.
Těžký smutek, který Marii doprovázel na cestě k místu Ježíšova posledního odpočinku, se nyní ještě prohloubil. Marie propuká v pláč. Nejenže Ježíš již není mezi živými, ale dokonce teď ani není možné pobýt u Jeho hrobu a připomínat si Jeho prožitý život.
Ale je tu další příběh, příběh o víře. Aby se prázdný hrob změnil v místo radosti, musí být odvalen kámen z jeho vchodu. Musí přijít víra v Ježíšovo vzkříšení. Kámen byl od vchodu odvalen ne proto, aby Ježíš mohl vyjít ven, ale aby učedníci mohli vstoupit dovnitř. Aby mohli vstoupit, uvidět a nalézt víru. Tu v prázdném hrobu nalezl onen druhý učedník, kterého Ježíš miloval. Další pokolení už nebudou mít možnost vstoupit do hrobu a vidět pruhy plátna, budou však mít Písmo, zejména janovský příběh, a budou se v každém ohledu ztotožňovat s vírou učedníka, kterého Ježíš miloval.
Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je výjimečné. Ježíš je víc než Lazar, kterého vzkřísil v jedenácté kapitole. Když Ježíš zavolal Lazara z hrobu, vyšel ovázán pruhy látky – odznaky smrti. Ježíšovy pruhy látky zůstaly v hrobce. Milovaný učedník vešel do hrobky, uviděl a uvěřil. Dnes v našem světě prázdný hrob sám není důkazem o vítězství, jelikož dnešní člověk vše zpochybňuje. Ale smíme pochopit Prázdný hrob jako Boží účtenku, která nám říká, že náš dluh byl splacen.
Janovo evangelium nám ale ještě vypráví další příběh prázdného hrobu. Příběh, který začíná tam, kde milovaný učedník uvěří a uvolní scénu pro Marii. Ta přichází zlomená do hrobu a náhle se setkává s Božími posly. Bůh opět začíná jednat, aby zvrátil bezvýchodnou situaci, ve které se Marie nachází. Právě teď je totiž frustrovaná, vyděšená a plná obav o mrtvolu. Nyní ale přichází poselství shůry, které probudí k životu víru, a vírou život. „Proč pláčeš?“ ptali se. Marie jim pak sdělí závěry svého uvažování: „Odnesli Pána a nevím, kam ho položili.“
Pak se stalo něco zvláštního. Marie se otáčí a spatří Ježíše, kterého zatím nepoznává. Proč by se uprostřed rozhovoru otáčela? Ale dovedeme si představit tu scénu, kdy andělé gesty naznačují něco jako: „Ehm, za tebou?!“ Andělé jsou v Bibli totiž vždy posly zprávy, že Bůh je blíž, než si myslíme. Říkají: „Když se otočíš… jestli hledáš Ježíše, tak když se otočíš, tak Ho uvidíš.“ Marie potřebovala andělskou pomoc v okamžiku, kdy ji smutek zaslepil. Potřebovala andělské slovo, které jí řeklo: „Marie, Ježíš je blíž, než si myslíš.“
Marie se otáčí a za ní stojí Ježíš. Ježíš jí pokládá podobnou otázku. A ještě se ptá, koho hledá. Marie je ale stále zaslepená žalem. Její srdce je ještě zavaleno kamenem žalu, nevíry a tápe v temnotě. Proto Ježíši říká, že Jeho tělo půjde hledat. Ježíš pak už říká jediné slovo. Jméno Marie.
V ten okamžik se rozplývá veškerá pochybnost, nejistota i strach. Marie najednou stojí před vzkříšeným Ježíšem a radostně volá: „Můj mistře!“ Ježíš je tím dobrým pastýřem, který své ovečky zná jménem, jak to o sobě říkal: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne.“ Jan 10, 14
Tím oslovením proráží temnotu neporozumění a proráží i temnotu Velkého pátku a všeho truchlení po tom, co kdysi bylo. Žal už není. Ježíš se dává sám poznat. Ale velmi zvláštně: ne tak, že ukazuje na sebe. Nepředstavuje se, nedává na odiv svůj božský majestát. Zjevuje se tím, že vstupuje do vztahu s člověkem a zve ho k sobě. A tak Marie náhle vstává ze svého nářku, už ji přestává dusit její zoufalství – a poznává taky, co se vůbec přihodilo. Už není ochromena, jen ohromena – ale již chápe a oslovuje svého Mistra.
Sestry a bratři, dnešní příběh nám chce ukázat a potvrdit, že Ježíšovo zjevení proměňuje člověka, otevírá, dává životu nový náboj. Ježíš vstal k novému životu, byl vzkříšen, aby se s námi opět setkal a abychom i my mohli vstát a žít. Velikonoční ráno svítí i pro nás. Už žádná překážka ani žádný hřích nás nemůže od našeho Boha odloučit. Jsme Ježíšovi bratři a sestry – Ježíš nás sám tak nazval. A jsme tedy všichni – stejně jako Ježíš – Božími dětmi, jsme dětmi stejného Otce. Proto také smíme věřit, že Bůh, který povolal Ježíše z nejhlubšího ponížení a smrti, povolá a vzkřísí i nás. Tato jistota nás nese i v našich porážkách a selháních. Podepírá nás, i když – stejně jako Marie Magdalská – často pláčeme ze životního zoufalství a nenacházíme žádnou útěchu. Kristus vzkříšený nás povzbuzuje k víře a ujišťuje nás všechny, že máme podíl na Jeho vítězství. Amen.
Phanuel Osweto 17. dubna 2022