První čtení: Izajáš 55, 10-13 Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“„S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“
Druhé čtení: Římanům 8, 1-11 Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
Evangelium: Matouš 13, 1–9.18–20 Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.
Pokoj vám, sestry a bratři!
Ke zvěstování Božího slova nám dnes poslouží podobenství z Matoušova evangelia. Přestože je známé, znovu a nově nás oslovuje, protože slovo Písma je slovem živým a tam, kde se mu naslouchá s očekáváním, Pán Bůh se už postará, aby nás oslovilo. Ostatně čteme z proroka Izajáše, že Boží slovo se nenavrátí k Němu s prázdnou, nýbrž vykoná, co Bůh chce.
Hned na začátku našeho podobenství slyšíme, že hlavní postavou je rozsévač, který vychází ze svého domu za prací na pole. Je jasné, že jím je Ježíš a že v Něm přišlo Boží království. V pozdější době, a tak tomu můžeme rozumět i v dnes, by rozsévačem mohl být apoštol nebo nějaký jiný kazatel evangelia, protože ti, kteří jsou povoláni k Boží službě, zvěstují slovo, které není jejich slovem, ale musí zůstat slovem jejich Pána. Není to naše slovo, ale je to slovo Boží.
Evangelista nám podává zprávu Ježíš … posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích. Je to pochopitelné. Ježíš strhoval lidi radostnou zvěstí o příchodu Božího království. Je ale velice pravděpodobné, že o Božím království můžeme mít své různé představy; o tom, co království znamená, co nám přináší, jaké bude a jaké bude naše místo v něm. Také v náboženství může hrát svou roli rozlišná lidská představivost. Ježíš chce ukázat, co je skutečně království Boží, a proto vypravuje podobenství.
Máme-li porozumět Ježíšovu příběhu, měli bychom vědět, že v té době v Palestině se někdy nejdříve selo, a teprve potom se zrno zaorávalo. Jinak by bylo těžké pochopit, že některé zrno padlo podél tvrdé, vyšlapané cesty a ptáci je sezobali, jiné padlo na tenkou vrstvu půdy, pod kterou byla skála, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu, a jiné dopadlo mezi trní, kam se při zaorávání oráč nedostal, a trní je udusilo. Podstatné je, že Ježíš zde ukázal, že se zvěstí o království Božím to nebude snadné, že budou velké ztráty. Vždyť je tu zmíněn trojí nezdar. Tři čtvrtiny práce těch, kteří Ježíše následují a zvěstují Boží slovo, přichází nazmar. Stačí se i dnes podívat kolem sebe, kolik lidí věří a praktikují víru. Důvod není ten, že by nevěděli o Bohu, ani že nikdy o Bohu neslyšeli. Někteří třeba už byli sami svědky kázání evangelia.
Ano, známe to. Jsou lidé, kteří jsou podobní té tvrdé a udusané cestě. Nic nepřijímají, na nic nereagují, slovo Boží nevnímají a zůstávají k němu hluší. Můžete se jim to snažit vysvětlit, můžete přinášet jeden argument za druhým a rozbíjet falešné předsudky. Můžeme hovořit o svých vlastních zkušenostech a nic, naprosto nic z toho nepřijmou. Jejich rozum to nevnímá, tvrdé srdce nepřijímá, jako by ty otázky po smyslu života, což úzce souvisí s Ježíšovým evangeliem, ani neexistovaly. V Lukášově podání tohoto podobenství Ježíš říká: „Přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.“ Lk 8, 12 Tohle nesmíme přehlédnout, jinak bychom se snadno stali moralisty. Je to ten zlý, satan a svůdce, který bere slovo evangelia z jejich srdcí. Počíná si velmi rafinovaně a přichází v různých podobách, na pohled někdy přitažlivých podobách.
Podobně je to s těmi, u nichž je zrno zaseto na skalnatou půdu. Napřed slovo slyší a třeba ho s radostí a se zájmem hned přijímají, slovo vzejde, ale uschne, protože nemá dostatek vláhy. Tady bychom se však měli zamyslet nad sebou, zda na nedostatku potřebné vláhy nemáme podíl, když zapomeneme zalévat. To zalévání je v tom, že jsme připraveni být lidem nablízku, když jsou vystaveni času pokušení, abychom je posílili v odvaze pokušení odolat, aby mu nepropadli, a tak neodpadli. Je-li znakem církve na prvním místě zvěstování slova, potom k tomu patří také péče o dobré vzdělávání ve znalosti slova. Proto máme čas na biblické studium, proto je třeba chodit do kostela a znovu a znovu tam poslouchat Boží slovo, ale i doma bychom si měli ve svých časech číst Boží slovo a zabývat se jím.
I to, že někteří jsou podobni trní, kam slovo zapadne, ale trní je nakonec zadusí, zní jasně už na první poslech. Možná, že je to záležitost dnes zvlášť aktuální. Vábivost majetku slovo udusí – vábivost co největšího zisku, chtivost získat co nejvíce věcí a s tím spojená ustaranost nemusí být jen chtivostí věcí materiálních. Jsou přece i jiná pokušení v životě člověka. Radši si užívat život a zapomenout i na Boží existenci. Slovo Boží není udušeno jen věcmi kolem nás, nýbrž přímo i samými lidmi. Nejenže nepřinášejí ovoce slova, ale člověk nemá zájem s někým sdílet Boží slovo – má to být radostná zpráva, a radostnou zprávu přece vždycky rádi sdílíme.
Třikrát jsme mluvili o nezdaru, ale teď docházíme ke zlomu, který až překvapí. Je to dobrá půda, v níž zaseté zrno vzroste a přináší stonásobný výnos. Přesahuje všechny dosavadní zkušenosti a očekávání. Je to slovo určené těm, kteří jsou sklíčeni dosavadním nezdarem. Je to slovo o Božím zázraku, o zázraku království Božího. A my ho potřebujeme slyšet, protože jsme sklíčeni mnohými nezdary, jsme stísněni mnohými neúspěchy. Ano, tak to je s námi, kteří Boží slovo hlásáme, tak to je s církví a tak je to i s vámi, kteří třeba rovněž nemáte úspěch; zvlášť to bolí, když jde o vaše nejbližší, kteří nechtějí přijmout tuto radostnou zprávu od našeho Pána. Někdy však postačí, že se aspoň najde v našich rodinách jeden člověk, který uvěří. Navíc, je nám tady zvěstováno, že moc Božího slova je taková, že ta jedna čtvrtina přinese užitek stonásobný. Království Boží se prosadí i přesto, že to zpočátku vypadá dost špatně.
Když se káže slovo Boží, pokračuje dílo rozsévače Ježíše Krista. Je pravda, že posluchači jsou vydáni mnohým pokušením, pochybnostem a zkouškám. Mnozí jsou půdou, v níž slovo Boží nezakořenilo. To neslyšíme proto, abychom nad nimi vynášeli soud. Spíš je to takové nastavené zrcadlo, abychom při pohledu do něj se ptali sami sebe na to, jak si stojíme před Bohem, a také proto, abychom si položili otázku, zda sami nejsme příčinou toho, že z některých lidí se stala půda, v níž se slovu nedaří.
Z tohoto podobenství také jasné vyplývá, že evangelium nemá ve světě stoprocentní úspěch. Vždycky byli a budou ti, v jejichž srdci slovo nezakoření, kteří je nepřijmou. Vždycky ale budou také ti, kteří slovo přijmou, a zaseté slovo přinese několikanásobný užitek. Kde stojíme my, jakou půdou chci být já, když slyším toto podobenství? Pokud možno, každý by měl být svědkem víry.
Apoštol Pavel dává zvláštní důraz, když píše o novém životě v Duchu pro ty, kteří přijali Krista – to jsou ti, kteří přijali Boží slovo. Jsou nejen osvobozeni ze zákona, ale především osvobozeni z hříchu, žijí a touží po životě s Bohem. Proto, bratří a sestry, buďme tou úrodnou půdou. My sami jsme svědky daru našeho Pána Boha. Je to slovo, které je živé – ale zároveň víme, že je ještě mnoho úzkostí a trápení nad otázkou, jak to s námi nakonec dopadne. Máme však už první dary Ducha: první plody Božího slova, které dopadlo do půdy možná ještě ne zcela úrodné. Ale s touto půdou lze již dnes něco udělat. Amen.
Phanuel Osweto 12. července 2020