1 Samuelova 3, 3b–10.19; 1 Korintským 1, 18–31;
Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře“, řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Jan 1, 43–51
Pokoj vám, milí v Kristu!
Dva z našich dnešních textů hovoří o povolání. Povolání proroka Samuela ze Starého Zákona a povolání učedníka Natanaela z Nového Zákona. Když se díváme blíže na jejich povolání, pak zjistíme, že často člověk nemusí poznat na první poslech, že k němu mluví Bůh. Můžeme si připomenout další takové případy v Bibli – povolání apoštola Pavla nebo oslovení celníka Zachea. Dokonce vidíme, že Natanael podobně jako Zacheus se schovává za strom. Zacheus byl v koruně moruše, Natanael pod fíkovníkem. Aby dobře viděl, ale sám viděn nebyl.
To je výhodná pozice. Byla výhodná dříve, je výhodná i dnes. Do všeho mluvit, ale nenést zodpovědnost. Všechno z povzdálí pozorovat, ale sám nebýt zpozorován. Co takového člověka osloví? Co rozhodne o změně jeho smýšlení? Nic … A přece dnešní evangelijní čtení vypovídá o tom, že Natanael smýšlení změnil.
Natanael je typem dnešního člověka. Plný nedůvěry, pochybností a skepse. Ani Filipovi – rodnému bratrovi – nedůvěřuje. Pochybuje vždy, o všem a za každých okolností. „…Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?…“ To je zvláštní pochybnost. Odporuje zdravému selskému rozumu. Každý přece ví, že se geniální lidé mohou vyskytnout v kterékoli oblasti země. Bez ohledu na územní a správní celky. Možná toto naše dnešní vědění Natanaelovi chybělo. Já si ale myslím, že nechybělo. Naopak mu něco přebývalo. A sice skepse ze zklamání, které z územní lokality okolo Nazareta prožil nebo převzal od svých učitelů. Zdá se, že byl ovlivněn rasovou diskriminací. Že měl lidi rozdělené do národů, kast a lokalit s vyšší a nižší pověstí. Jako když dnes řekneme: „Ostrava? Samí horníci!“ nebo „Afrika, samá chudoba!“ Snad tolik ukázek stačí, abychom si byli jisti, že Natanaelova skepse nad Nazaretem není něco, co bychom dnes neznali a dokonce nepoužívali. Je to stejné i dnes. Je to i v nás, a ani si to neuvědomujeme.
Svět má rád to, co imponuje. Co dokáže dát najevo svou sílu. Svět drží s těmi, kteří jdou nahoru, ne s těmi, kteří jsou na dně. Ale Pán Bůh s oblibou povolává ty nejlepší z míst, kterými lidé opovrhují. Tam, kde je rozum rozhořčen, kde se staví na odpor naše přirozenost, dokonce i tam, kde bázlivě couvá naše zbožnost, právě tam je s oblibou Bůh. Jen pokorní věří a radují se z toho, že slavným činí malé a nepatrné. Je to zázrak všech zázraků, že Bůh miluje to, co je nízké. „Bohu se zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“ 1 K 1, 21
Sestry a bratři, spaseni jsme Bohem, který byl v jeslích, Bohem umírajícím na popravišti, Bohem vzkříšeným z mrtvých. Bláznivější zvěst nad tuto není. Zvěst o tom, že Boží milostivá vůle miluje, vyvoluje a činí velkým to, co je nízké, bezvýznamné a nepatrné. Kristus v jeslích! Bůh, co se nestydí za nízkost člověka. Bůh, co jde přímo doprostřed ní. Bůh, který vyvoluje člověka za svůj nástroj. Který činí divy tam, kde je člověk nejméně očekává. Kde člověk říká „ztracený“, Bůh říká „nalezený“. Kde člověk říká „odrovnaný“, Bůh říká „spasený“.
Vybízí nás tyto dnešní texty, abychom nezapomněli na to, že náš Bůh má jiné měřítko. On neustále hledá – hledá, co je velké, hledá, co je malé, co je hezké a co nevzhledné, co voní a co páchne, co je v Ostravě i co je v Africe. On hledal a dosud hledá, aby našel a spasil, co už bylo zahynulo! Je to Bůh na cestách. Proto i tak skeptického člověka, jako byl Natanael, Pán Ježíš Kristus k sobě volá. Ani Natanaelova skepse nemusí být na překážku, aby mohl uvěřit a otevřít Mu své srdce dokořán.
Všimněme si, že jeho rodný bratr Filip Natanaela nijak nepřemlouvá. Asi znal svého bratra. Věděl, že nemá smysl ho přesvědčovat. A tak říká docela jednoduše: „Pojď a přesvědč se“. A Pán Ježíš má tu živou vodu, to slovo života, moc Boží ke spasení i pro Natanaela. I pro skeptika Natanaela. Ježíš vidí do jeho srdce. Vidí ho v jeho úkrytu. Vidí ho pod fíkem. Na místě, o kterém si Natanael myslí, že je jen jeho. Ve chvíli, když Natanael pozoruje okolí a myslí si, že ho nikdo nevidí. Některé výklady tvrdily, že Natanael pod fíkem zbožně rozjímal.
Nevím, jaké k tomu měly podklady. Nevím o žádném, který by tuto domněnku mohl podpořit. Já si myslím, že Natanael z pod fíku docela bezbožně špehoval své okolí. A najednou bratr Filip. Pozvání. Skepse. Natanael má svou hlavu, ale má také touhu nechat se přesvědčit. A proto jde. I když pochybuje. I když neví. I přestože má svou pravdu, nezůstane pod fíkovníkem. Vyjde ze své ulity. Ze svých takzvaných jistot a jde se podívat na toho, o kterém mu jeho bratr pověděl. Mimochodem – krásný úkaz v dnešní době… bratr pozve svého bratra! Natanael vidí svého bratra Filipa – a vyjde. A pak stojí před někým, který ho vidí. Všude! I v místě, kde si je jist, že je sám. Není. Natanaelovo vyjití z pod fíku je tím nejdůležitějším, co můžeme udělat. To ostatní už nechme na Ježíši. Stačil krátký rozhovor – a Natanael vidí věci docela jinak než před chvílí. Pán Ježíš mu říká, že ho zná, že o něm věděl, když byl pod fíkem, a ví i nyní. Že ho zná jako ryzího Izraelce, v němž není lsti. Natanael uvěří. Uvěří tak snadno a tak rychle, že i samého Ježíše to překvapí. Takový skeptik! Co tedy vlastně Natanael zjistil? To muselo být něco opravdu zvláštního, že tak rychle změnil svůj názor. Skeptičtí lidé nemění rychle své názory.
Co tedy spatřil? Spatřil moc! Moc Boží! Moc Božího Syna. Ne slova – těm skeptici nevěří. Ne přemlouvání. To je vždy podezřelé. Ale byla to moc Ježíše Krista. Žádná velká slova, žádné dlouhé proslovy. Jedna věta. Avšak plná moci. Moci Ježíše z Nazareta. A pak také prožil své zahanbení. On svému bratrovi o Ježíši řekl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ A Ježíš Natanaelovi při prvním setkání řekl: „opravdový Izraelec, v němž není lsti“. Natanael o Ježíši pochyboval, jen slyšel, že je z Nazareta, ale Ježíš Natanaela vysoce ocenil, sotva ho uviděl.
Myslím, že je zde velký rozdíl v přístupu k druhému. Krátký dialog – a velká změna názoru. Ani dnes nám slova nepomohou. A čím je mezi námi méně Kristovy moci, tím více je zbožných slov. Chceme-li ale poznat Ježíše a skrze Něj uvěřit Bohu, musíme se setkat s Jeho mocí, nejen s Jeho slovy. Pár slov – a radikální změna názoru. Vždyť to je v podstatě to, po čem všichni toužíme. Tolik toho známe a nepotřebujeme znát více. Tolik toho umíme a nepotřebujeme umět více.
Potřebujeme osobně znát toho, který nás mocí své lásky zve k následování. Natanael, tak jako i my, měl dost všelijakého povídání o významných osobnostech dějin, pak ale poznal Ježíše docela osobně. A jeho bratr Filip – díky Bohu – mu v tom nepřekážel! Odvedl výbornou službu. Řekl: „pojď a přesvědč se sám!“ Ne víc a ne míň. Tam, kde docela osobně poznáme, že nás Pán Ježíš zná, tam pak před Ním nemusíme už vůbec nic skrývat. On nás zná a miluje takové, jací právě teď jsme. I dnes při našem shromáždění nás volá. Volá z našich vin. Volá v našich starostech. Volá na křižovatkách našich cest. Volá a nabízí své přátelství. Nechme se pozvat jako Natanael, jako Samuel. Pojďme k Spasiteli, pojďme ještě dnes. Abychom poznali, že je to „Syn Boží a král Izraele“. (J 1, 49) Amen.
Kázání v neděli 14. ledna 2018 Phanuel Osweto