Malachiáš 3, 1–3; Jakub 1, 19–26;
Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle rozšířila po celé galilejské krajině. Marek 1, 21–28
O začátku Ježíšovy činnosti jsme slyšeli i v minulém kázání. Marek uvádí tyto činnosti, které konal náš Pán a Mistr, když přišel do města Kafarnaum. Nicméně jíž prorok Malachiáš ve Starém zákoně píše, jak přijde Mesiáš a vstoupí do chrámu Páně. Cituji: „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu?“
Opravdu přijde. To, na co čekáme, po čem toužíme, opravdu přijde. Ale budeme to ještě chtít? Poznáme to? Tak se Ježíš z čista jasna zjevil jedné soboty – po našem jedné běžné neděle – ve shromáždění v Kafarnaum.
Mohli bychom si říci: největší problém s evangeliem, s Božím zaslíbením, je, že se splní. Že se přání naplní tak, jak si to člověk vždy přál. Jenže člověk už před tím ze svých přání slevil a upravil je. Asi skoro i musel. Nešlo pořád jen čekat, musel se na čas spokojit s málem.
Četl jsem před lety příběh muže, který se rozhodl vydat pěšky z České republiky do Svaté země. Překročil hranice české a už v Rakousku mu došlo, že cesta bude náročná. Musel v sobě sebrat velké síly, a tak nakonec prošel i Maďarskem a Rumunskem. Prošel i Tureckem, dostal se do Sýrie a nakonec došel do Svaté země.
Nevím, jak dlouho mu ta cesta trvala, ale myslím si, že kdyby tam letěl letadlem z Prahy, pak by se tam dostal asi za čtyři hodiny. Můj izraelský kamarád mi kdysi řekl, že Svatá země se pozná na první pohled, proč je zaslíbená, a tak myslím, že i ten Čech, který se do Zaslíbené země vydal pěšky, musel poznat na první pohled, že se konečně dostal do svého cíle, a musel mít ohromnou radost.
Sestry a bratři, my do Božího království – do Nového Jeruzaléma také nemusíme letět letadlem. Jdeme všichni pěšky, Rumunskem a Sýrií tohoto světa. Je to cesta, která je někdy dost náročná. Ale dobrá zpráva pro nás je, že se nemusíme strachovat, protože tuto cestu jdeme s Pánem Ježíšem. My jsme dnes přišli poslechnout si slova našeho Pána – toho, který je mocný a Jeho učení je plné moci. V Kafarnaum poznali Pána, že učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. Ale před tím tam nějak učili zákoníci. My se na ně nemůžeme zase moc zlobit. Když se díváme do dějin, pak zjistíme, že po tom, co Bůh přivedl svůj lid z Babylónu, co byl, sice s obstrukcemi, ale za velké radosti znovu vystavěn chrám a Jeruzalém, skoro pět set let nepřišlo žádné další zjevení. Tedy řekněme – pro naši představu – je to jakoby se nestala žádná duchovní událost ve světě od roku 1519. Dějiny zase úplně krátké nejsou a jsou i dlouhé časy, kdy se nic podstatného neděje – a přece v nich žijí celé generace lidí.
V té době se ujali výkladu Písma zákoníci. Písmo pro ně byl starý text z jiné doby. Sami sobě si možná říkali: Písmo má nějakou závaznost, ale bylo napsáno už hrozně dávno. Těm lidem už to nemůže nic říkat. Tak jim z toho uděláme nějaké shrnutí toho podstatného. To samé dělají dnes mnozí křesťané. Je to starý text, ani my mu úplně nerozumíme – nemusíme to tolik studovat. Starý Zákon už je starý, tak z něj jen vypišme ty morální a hygienické příkazy, a to tak asi bude stačit.
A nyní vstoupí do shromáždění v Kafarnaum Ježíš a v tu sobotu ráno vykládá Písmo jako něco, co bylo napsáno včera večer a ještě možná dopsáno dneska ráno. Jako něco, co se píše ještě teď.
Potíž není v tradici. Vždyť co vzal Ježíš v synagóze do ruky, než pět set let a více let starý text, předávaný do té doby tradicí. Kdyby lidé před příchodem Krista zavrhli tradici, Kristus by ani neměl z čeho kázat. A ani by ho nikdo nečekal.
Běžný posluchač si asi řekl: Je hezké, že někdo dovede oživit tradici. Příznačně jen posedlý se vyděsil: Pokud mluví s mocí, pak třeba může odněkud vytáhnut Áronovu hůl a proměnit ji před námi v hada. Nebo nechat z nebe spadnout oheň jako Elijáš. Ne, to ne, vždyť se to může stát každou vteřinou. „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“
Posedlý, ani žádný nemocný, za to úplně nemůže. Posedlý nemůže přestat se svými výbuchy, se svým nespolečenským, bezohledným chováním, i kdyby chtěl. Posedlý se ze všech lidí musel nejvíc smířit s tím, že v životě už nikdy, nikdy nebude nic jinak. Že to bude pořád stejné. On, ze všech lidí, se musel nejvíc vzdát vší naděje a spokojit se s málem. S tím, že občas se může chovat aspoň trochu normálně, snesitelně. A to by mělo stačit. Že to není úplně špatné, znamená pro posedlého, že je to dobré. Ale posedlý s tím sám nic dělat nemůže.
Posedlý je typickým obrazem všech kafarnaumských. Oni by se, na rozdíl od posedlého, nemuseli spokojit s tím, že to občas není tak špatné. Oni by mohli usilovat o dobré: O to, podat druhým ruku ke smíru. Udělat druhým něčím radost. Poprosit druhé, aby jim udělali radost, mohli i zákoníkům říci: Nebylo to úplně špatné, ale chceme z toho Písma vědět víc. Máme dotazy. Nemuseli by se změnit úplně naráz, jako posedlý. Ale po malých krocích, každou sobotu něco.
Ale jen posedlý vykřikne. Jen on najednou vidí, že to málo, s čím se smířil, není vůbec dobré. Že Ježíš přišel, aby mu vzal jeho staré a špatné. Nebo tedy, ten zlý duch v něm to viděl.
Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ I posedlého dokáže Ježíš uzdravit. Tím spíš se člověk zdravý má den ode dne vzdávat věcí, které nejsou dobré. Které se zdají být jen méně špatné, než něco jiného.
Milí přátelé, co si řekneme na závěr? Každý z nás někdy utíká ke zlosti a hněvu – je to lepší než zoufalství. Ale není to řešení na stálo. Kde kdo se občas napije – a to taky pomůže jen na chvilku. Každý z nás je vůči někomu ostražitý – ale časem se s ním stejně musí střetnout nebo smířit. Nebo obojí. A nakonec v duchovních věcech – obecně nám nejdříve vystačí jednoduchá odpověď. Ale časem se máme ptát dále, a tak růst ve víře. Protože je zde, jako před dvěma tisíci lety, a možná ještě na další léta, to se uvidí, nové učení plné moci, které i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho. Kristus je TO – a je uprostřed nás. Amen.
Kázání v neděli 28. ledna 2018 Phanuel Osweto