První čtení: Ezechiel 37, 12–14 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
Druhé čtení: Římanům 8, 8–11 Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Evangelium: Jan 11, 1–45 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekl: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.
Pozdravuji vás, milí přátelé v Kristu, do vašich domovů a pracovišť, pozdravem našeho bratra apoštola Pavla, jak stojí v jeho Listu k Efezským 1, 2–4: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
Máme další týden za sebou a pořád bojujeme s nemocí, která zaujala pozornost už na celém světě. Je to zvláštní čas, který si každý z nás uvědomuje. Hledáme stále ve svém slovníku slova útěchy a slova povzbuzení pro sebe a pro mnohé kolem nás. Lidská solidarita je cítit a vidět tím jasněji, a to je dobré. Uvědomujeme si, že bez podpory druhého se neobejdeme. Tu solidaritu potřebujeme zvlášť, když víme, že všechny naše lidské schopnosti jsou omezeny, když jde do tuhého.
Milí přátelé, je tu však jedna věc, kterou nyní potřebujeme nejvíce – Boží slovo. V knize Kazatel čteme: Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. (Kaz 12,13) Ano, závěr všeho, to je závěr ze všech stran. Tam, kde skončí lidská síla, tam, kde už není naděje ani život, tam přistoupí sám Bůh. Přináší život a také přináší radost. Nemůžeme si nevšimnout, jak se Bůh v Bibli i v našem životě objevuje a dává nám pomocnou rukou, když už je konec všeho, na co jsme skládali naději.
Ezechielovo proroctví, které stojí výše, je součástí vidění údolí se suchými kostmi. Božím slovem se tyto kosti pokryjí svaly i kůží, a do těchto těl pak Bůh vkládá oživujícího ducha. Toto zaslíbení „znovuzrození“ bylo původně určeno izraelským vyhnancům v Babylónii, kteří prožívali vnější i vnitřní rozklad, a proto říkali: Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni. (Ez 37, 11). Národu, jehož srdce je naprosto zlomené a který už vlastně zemřel, Hospodin ohlašuje, že ho oživí, čili přivede do zaslíbené země, přivede ho znovu k životu.
Ezechielova slova ukazují na Boží moc. Pro proroka Ezechiela šlo o slovo naděje, kterým ujistil o obnovení národa, o jeho novém životě, o vyvedení z vyhnanství a přivedení do zaslíbené země. Které oblasti našeho života jsou dnes v hrobě a potřebují oživení Božím duchem? My můžeme v tomto proroctví vidět i naši dobu, náš svět. Do nedávna jsme žili bezstarostný život, a náhle je toho tolik, co musíme řešit. Najednou je tady jedna věta, která se pořád po celém světě opakuje: Počet testovaných, počet nakažených, potvrzené případy úmrtí a počet zotavených.
Zní to, jako když mluvil apoštol Pavel ke křesťanům do Korinta: Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2 K 4, 8–10) Ano, jsme zahnaní touto nemocí do kouta, je tolik mrtvých kolem nás, ale i v takové době k nám mluví Boží slovo tak přesně, že Bůh dokáže změnit tuto hrůzu do něčeho lepšího. On je Hospodin, který říká: Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal,…. Avšak tento nový život nemá jen vnější podobu, ale i vnitřní očištění od hříchu, dar nového srdce.
Jsou věci, které člověka vzdalují od Boha, a to nade vše, když člověk žije jen z vlastních sil. Bible o tom mluví velmi zřetelně. V osmé kapitole Listu Římanům čteme o negativní straně člověka, ale i o tom, že ti, kdo uvěřili v Krista Ježíše, zakusili nejen vysvobození od mnoha podob zla, ale také uschopnění k novému životu pro Boha, a to skrze Ducha svatého. Čemu ve skutečnosti žiji? Bohu, nebo sobeckým a hříšným sklonům svého „já“?
Vyvrcholením dnešních textů je prohlášení našeho Pána Ježíše Krista, že jedině On je vzkříšení a život a kdo v Něho věří, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří v Něho, neumře navěky. Vzhledem k nynější situaci je tohle slovo naděje. Ten čas, který zatím zde na zemi máme, je čas vypůjčený, čas, který je nám dán, abychom nejen žili, ale nezůstali v pasivitě ve svém počínání. Slyšíme to volání, máme tu možnost věřit. Ale nejen věřit, ale je tu jméno, v nějž máme věřit, dokud jsme zde na zemi, je tu slovo, o které můžeme opřít.
Vidíme tu Ježíše, který dokáže změnit smutek na radost. Lazar je nemocný, ale jeho nemoc není k smrti, ale k slávě Boží. Je tolik věcí, které Bůh dělá v našich životech k slávě Svého jména. Někdy stačí jen, abychom tyto věci rozpoznali. Lazar je nemocen, aby se ukázala Boží moc, aby Boží skutky byly konané, dokud je tu Kristus. Kristus přichází a koná to, co nikdo neočekává. Vzkřísí Lazara, a najednou je tu radost.
Víra ve vzkříšení nám možná nečiní tolik problémů. Těžší je zřejmě přijmout to, že už teď Kristus dává nový život. To je potvrzeno Jeho svědectvím: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5, 24). A že tento nový život je dáván už teď v přítomnosti, je naznačeno také v našem dnešním čtení. Marta věřila, že její bratr vstane, Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: On křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti.
Dnešní slovo je velikým darem pro každého z nás: prožíváme-li svůj život pod břemenem mnoha problémů, které nám nyní nedovolí se ani nadechnout, pak Kristus přichází a říká: já jsem pro tebe vzkříšení právě v tomto tvém umírání.
Je to až úžasné, že vírou můžeme zakoušet moc Kristova vzkříšení i dnes, a to i uprostřed tísnění, skomírání a bezmoci. A proto se potřebujeme zaposlouchat, ponořit se do dnešních biblických textů a Kristu dovolit, aby Svým slovem prohloubil a vzkřísil naši víru. Kéž nám k tomu dopomáhá sám Všemohoucí Bůh. Amen.
Phanuel Osweto 29. března 2020
Díky za kázání. Miloš