První čtení: Genesis 1, 1–4 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Druhé čtení: 2 Korintským 13, 11–13 Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratří. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
Evangelium: Matouš 28, 16-20 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
Dnešní evangelium nás vrací k událostem, které se udály po Velikonocích. Matouš nám píše o výletě učedníků na nejmenovanou horu. Ale už asi správně tušíme, že nám zde Matouš vypráví o něčem větším, než je obyčejný výlet. Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Zvláštní přesun. Učedníci se vracejí do rodného kraje. V Galileji strávili s Ježíšem rozhodující 2–3 roky. Tady jsou doma. Znají zde každý kámen, jak se říká. Musel to být zvláštní pochod z Jeruzaléma do galilejských kopců. V Jeruzalémě učedníci oslavili s Pánem Ježíšem Velikonoce. Pak se ale brzo stali sami diváky chmurné události. Viděli, jak byl Kristus zatčen, jak byl bleskově odsouzen, jak byl brutálně ponížen a nakonec popraven.
Dlouho se učedníkům zdálo, že Ježíš dobře ví, co dělat se světem, aby se na něm lépe žilo. Doufali, že budou Ježíšovi pomáhat v jeho mesiášské nápravě, v jeho vytváření spravedlivější a vlídnější společnosti. Velký pátek však zmařil jejich plány. Viděli, jak se na Ježíše sesypala nespravedlnost a nevlídnost. A On s tím nic neudělal. Zemřel jako každý člověk, jen bídněji. Asi proto, že si troufnul tolik s lidskou bídou zápasit.
Dokážeme si představit, že po těchto událostech se učedníkům hlavou honily tisíce otázek. Na co byla všechna ta vyslechnutá moudrá slova z Ježíšových úst, když jimi život nezískal na váze ani na odolnosti? K čemu byly ty stovky kilometrů našlapané po galilejských silnicích, když k žádné zásadní proměně světa nedošlo? Proč se vůbec Ježíš snažil, proč si je pozval ke spolupráci, když zas až tak ničeho vlastně nedosáhl?
Na rozdíl od nich my už víme, jak vše proběhlo. Víme, že ve skutečnosti to byl Boží plán, že tímto způsobem musel skončit příběh našeho Pána. Bůh má vždy plán, stejně, jak jsme četli ve knize Genesis, měl plán na počátku stvořit svět, a jsme svědky Jeho díla. Po smutné sobotě přišla neděle. Slavná neděle, radostná, neděle velikonoční. Napřed ženy a pak i učedníci objevili prázdný hrob. Kristus nezůstal mezi mrtvými. Patří do života, a můžeme také říct, že Mu patří budoucnost – byl vzkříšen. Vzkříšený se setkává s učedníky. A tady to začíná být mimořádně napínavé. My bychom zřejmě čekali nějaký podrobný popis, nějaké detaily z onoho setkávání zmrtvýchvstalého Krista a apoštolů. Jenže evangelisté jsou v tomto ohledu velice málomluvní. Nepředkládají nám žádné pikantní zprávy ze záhrobí. Marek a Matouš střízlivě popisují, že Kristus poslal učedníky do Galileje. Tam Ho mají potkat. Domluvil si s nimi schůzku.
Jaký má dnes význam tento vzkaz, který dostala skupina učedníků, pro nás? Apoštolská cesta na horu kdesi v Galileji je důležitým vzkazem i pro nás, sestry a bratři. Ukazuje nám, že v životě nelze jenom podávat výkony, jenom nést ovoce a vidět za sebou odvedenou práci. Když nám píše apoštol Pavel, abychom žili v radosti, napravovali své nedostatky, cítí, že někdy je čas, kdy je to nezbytně potřeba. Člověk se může radovat, protože ví, že i v nejtemnější čas jeho života Kristus je s ním. Po všecky dny až do skonání tohoto věku On je s námi. Můžeme se radovat, neboť Bůh lásky a pokoje je s námi.
Zpátky k učedníkům, na té cestě v Galileji jdou na výlet. Už nedělají to, co kdysi dělali s Kristem. Neobvazují raněné, nesytí hladové, nevzdělávají nemoudré. Na Ježíšův pokyn jsou posláni do ústraní. Nemusejí být přeci pořád prospěšní. Cesta na horu je chvílí pro ně samotné. Mají na sebe čas. Mají čas, aby jim věci došly.
I my ve svých životech potřebujeme podobné okamžiky. Čas od času se potřebujeme stáhnout stranou. Nebýt pořád jenom před lidmi a s lidmi. Mít chvíli pro sebe a přemýšlet. Jako učedníci projít zpětně uplynulé události. S odstupem se nad nimi zamyslet a ptát se – mělo to nějaký smysl? Byl při nás Pán Bůh v těžkých chvílích nebo nebyl? A co Ježíšova slova – vnesla světlo do našeho rozhodování? Pomohlo nám, když jsme složité situace řešili podle Kristova vzoru láskou a odpuštěním? Anebo se nám vedlo lépe, když jsme zůstali nazlobení a zakyslí? Jsem přesvědčen, že takové dotazování nás posílí a stejně jako učedníkům nám odhalí Boží přítomnost.
Učedníci se dostali na tu horu, spatřili Pána Ježíše a klaněli se Mu. Kéž i my při zpětném pohledu na své životy řekneme: „Mělo to smysl. Neminuli jsme cíl. Naše dny byly díky Bohu naplněny pokojem a dobrem. Po tom všem jsme Bohu blíže než prve.“ Pro učedníky se zážitky s Kristem završují na hoře. Byl s nimi dříve a je s nimi i nyní. Na Ježíše se lze spolehnout. Ani smrt nezmaří Jeho dílo. Nabytá jistota vyvolává v apoštolech bohabojnou úctu, proto se Ježíšovi klanějí. Spatřili Ho a klaněli se Mu; ale někteří pochybovali. (17) Všimněme si, že evangelista Matouš si neodpustí drobnou poznámku: někteří pochybovali. Vidět ještě neznamená uvěřit. Církev není společenstvím stoprocentně věřících lidí. Každý máme nějaké pochybnosti. Ani mnohá dobrodiní přijatá z Boží ruky nás nezbaví pochyb. Třeba i nyní si zkusme vybavit, kolik z nich jsme už dostali. Klaněli se a pochybovali, je psáno o některých apoštolech. Je možno pochybovat dokonce i při modlitbě nebo při čtení Bible. Stále se nám může zdát, že Pán Bůh při nás jaksi málo působí, že dříve jsme jej cítili intenzivněji, přesvědčivěji. „Jó, tenkrát v Galileji před ukřižováním, to byly časy, tenkrát se všechno ještě zdálo být neochvějné,“ stýskají si asi někteří učedníci. Církev zkrátka není společenstvím stoprocentně věřících lidí. Jenom totalita odstraňuje ty, kdo pochybují. Církev je společenstvím, kde pochybující lidé mají místo. Pochybující jsou neseni druhými, jsou převedeni přes období zmatku a nejistoty jako jsme to nyní prožívali při koronaviru. Dnes pomohu já tobě, zítra pomůžeš ty mně. Dnes se budu modlit za tebe, zítra se budeš modlit za mne. A ono to funguje. O žádném z učedníků nakonec nečteme, že by se otočil a odešel z hory dolů. Všichni uslyší Ježíšovu řeč.
I když to vypadalo, že Ježíšova smrt na kříži rozbila apoštolskou důvěru v Jeho moc, byl vzkříšen a poslal je projít znovu Galileou oživit si vzpomínky. Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, slyší učedníci. To není ironie, to není náboženské blouznění, to je jiný úhel pohledu. Ježíš má moc nás dostat do dobré společnosti. Do společnosti Boží. To nikdo jiný nedokáže. Kristus zve každého z nás i dnes do přítomnosti Boží, do své přítomnosti. A nepřestane zvát. A hle, já jsem s vámi, po všechny dny, až do skonání tohoto věku. Zůstaňme i my ve společenství s naším Pánem po všechny dny, až do skonání našeho věku. Amen.
Phanuel Osweto 7. června 2020