Texty:
První čtení – Iz 26, 10: Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět.
Druhé čtení – Mt 20, 13–16: On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“
Evangelijní čtení – L 15, 11–32: Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci.
Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.
Milí bratři a sestry, milé děti,
příběh o marnotratném synu všichni známe. Děti ho probíraly na skupince a možná mají pocit, že už je nemůže ničím překvapit. Víme také, že se jedná o podobenství. Otcem je Bůh, syny jsme my všichni. Co tedy říká příběh nám? Ve kterém synu se poznáváme?
Mladší syn žádal podíl z majetku, tedy dědictví. Něco, na co měl nárok až po smrti svého otce. Vlastně tím otci říká: Už mě nezajímáš, chci si dělat, co chci, pro mě jsi mrtvý, mám vlastní plány… UFF! Představte si, jaké to muselo pro otce být!
Pamatuju si, že i moje děti občas chtěly něco, na co ještě neměly nárok – chodit později spát, být delší čas s kamarády… Zprvu jsme to zakazovali, protože děti byly příliš malé. Později jsme povolili, i když jsme věděli, že v tom je riziko.
I náš nebeský Otec toto riziko podstupuje. O co jde, je SVOBODA, svobodná vůle. Bůh k naší ochraně před hříchem a špatným jednáním nepoužívá násilí, cení si našeho svobodného rozhodnutí pro Něj. A toto rozhodnutí musíme udělat sami, nikdo nás k tomu nemůže donutit, ani naši vlastní rodiče.
A jak na tom tedy jsme? Chce se nám hovořit s Bohem v modlitbě, číst si v Bibli, co po nás žádá, chovat se podle toho (třeba i jít v neděli do kostela, pomoct mámě, poslouchat tátu, uklidit si po sobě…)? Nebo děláme jen to, co nám jde a baví nás, co „se nám chce“? Jestli děláme to druhé, pak jsme od Boha daleko, v daleké zemi, kde utrácíme Otcův majetek (stejně jako ten mladší syn). Teď ještě nejste tak velcí, abyste si mohli úplně dělat, co chcete. Ale dříve či později, když budete naléhat, rodiče řeknou: dělej, jak myslíš. Budete si rozhodovat sami. Jestli budete brát Bibli pravidelně do ruky, vložíte ji hluboko do knihovničky, nebo ji dáte do sběru. Jestli vás budeme v kostele vidět pravidelně, občas, na Vánoce, nebo nikdy. Jestli pomůžete s nějakou prací, která se v kostele sama neudělá, nebo sem jen tak přijdete a budete čekat, kdo vám uvaří čaj a přinese kus dortu.
Nemyslete si, že my dospělí se nerozhodujeme stejně. Nám se zase může stát, že sice do kostela chodíme pravidelně, ale už se díváme na hodinky, kdy to skončí, a myslíme na to, co uvaříme k obědu, nebo už hned v neděli odpoledne někomu nespravedlivě vynadáme…
A pak možná pocítíme to, co pocítil ten syn v daleké zemi. Vedlo se mu mizerně. Měl hlad a nemohl se nasytit. Možná zůstaneme bez peněz, bez přátel, bez střechy nad hlavou. Ale z vlastní zkušenosti znám i to, že nejen tělo, ale i naše duše může být vyprahlá, hladová a žíznivá bez Božího slova, bez Jeho vedení. Jsem přesvědčená, že nemůžeme být dlouhodobě šťastní bez Božího požehnání, vedení a bez Jeho blízkosti. A pak se vracíme (pro tento případ doporučuju nedávat Bibli do sběru). Cítíme se mizerně a doufáme, že nás Otec nechá doma alespoň jako své služebníky. A místo přísných slov dostaneme co? Nové šaty, obutí i prsten na znamení toho, že jsme stále Boží děti. Díky Bohu za Jeho milosrdenství a odpuštění.
Toto odpuštění vyniká tím více, přečteme-li si slovo proroka Izajáše ze Starého zákona: Dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět. (Iz 26, 10) Zde dokonce čteme slovo od Boha, že svévolníkovi se nemá milost udílet vůbec. Proč Ježíš tento příběh vypráví, kdo má pravdu – On, nebo Izajáš?
Bible je plná takových míst, která jako by šla proti sobě. Teprve dohromady ale docházíme k pohledu, který není zjednodušený. Pán Ježíš tímto podobenstvím dráždil i tehdejší učitele Zákona. Ukazoval, že poslušnost a spravedlnost jsou důležité, ale milost je postavena nad ně. Bůh je i Bohem slitovným a milujícím, radujícím se z našeho návratu.
Tady by mohl příběh končit šťastným koncem, ale nekončí. Co druhý syn? (Je mu věnována zhruba třetina podobenství, takže jde určitě o důležitou postavu.) Ten nejednal stejně milostivě jako jeho otec. Je na bráchu naštvaný. Ukazuje na hřích druhého, ale svůj nevidí. Vyčítá otci, neuznává, že otec může milost udílet podle své vůle. A tady se nám hodí další podobenství, tentokráte o dělnících na vinici (Mt 20, 15–16). Hospodář říká nádeníkovi, který pracoval od rána: Nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Když budeme závidět, ukazovat na druhé, co dělali nebo dělají špatně, a neuvidíme svoje vlastní chyby a hříchy, dopadneme hůře než marnotratný syn.
Amen.
Kázání v neděli 7. května 2017 při dětské bohoslužbě Pavla Vlková