Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu! (Žalm 84, 2–3)
První čtení: Přísloví 9, 1–6 Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů. Porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. Vyslala své dívky, volá na vrcholu městských výšin: „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“ Toho, kdo nemá rozum, zve: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila, nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti!“
Druhé čtení: Efezským 5, 15–20 Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.
Evangelium: Jan 6, 51–69 Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.
Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Pokoj vám, sestry a bratři v Kristu!
V prvním textu nás sama moudrost láká, abychom kráčeli cestou rozumnosti. Druhé čtení nás napomíná, abychom si nepočínali jako nemoudří a nepromarnili tento čas. Jak tomu ale máme rozumět? Jak to učinit, abychom mohli hodovat s moudrostí, s moudrými, aby se z nás prostoduchých stali rozumní? Na tuto otázku nám stejně jako Ježíšovi v dnešním evangelijním čtení odpovídá Šimon Petr: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.
A co se stane, nepřijmeme-li pozvání moudrosti? Odpověď nalezneme opět v Písmu: „Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost.“ (Př 1, 31–32)
Vedle moudrosti, která nás zve slovy „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí!“, nás zve i hloupost téměř stejnými slovy „Kdo je prostoduchý, ať odbočí sem“ (Př 9, 16) Téměř stejné, a přitom tak odlišné: život, nebo smrt. Každý z nás kráčí po své cestě života a rozdíl mezi rozumností a hloupostí je mnohdy v nepatrném kroku a kdykoliv můžeme zbloudit, nebudeme-li se držet cesty, kterou známe. Neboť jak Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14, 6)
Cesta k hlouposti je široká, bez překážek, bez pravidel a bez omezení, vždyť jak sama píše „kradená voda je tak sladká a pokoutný chléb blaží.“ (Př 9, 17) Může se zdát, že v hlouposti je dovoleno vše a že život s ní bude sladký a blažený, ale to neznamená, že se ze svého jednání nebudou jednou nerozumní, stejně jako rozumní, zodpovídat. Jen si to ve svém příklonu k hlouposti neuvědomují, anebo si myslí, že na nápravu, vykoupení je ještě spousty času? Ale i tato cesta k hlouposti je cestou poznání a může vést k pochopení, ale také nemusí.
Cesta k moudrosti je zato úzká a jediná. Je to cesta hledání, poznávání a utrpení, ale vydáme-li se po ní, bude nám dáno a budeme ještě moudřejší. Cesta moudrosti nám nejprve pomáhá poznat sám sebe, uvědomit si naší skutečnou existenci, kdy si přiznáme slovy Písma: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2, 7) Bez něho jsme jen prach ze země, a toto poznání, poznání naší nicotnosti společně s uvědoměním si naší hříšnosti, nedokonalosti nás vede k pokání, kdy pochopíme, že jediná naše záchrana je ve slovech věčného života, v Ježíši Kristu, a že jen v Bohu můžeme dosáhnout plného osobního života. Ale i Ježíše poté, co vyučoval v synagoze, mnoho učedníků opustilo a už s Ním nechodili. Vybrali si cestu hlouposti, bezstarostnosti, zůstali hluší a slepí. Odmítli cestu, která nám je nabízená z pouhé milosti Boží, cestu moudrosti, jež vede nejen skrze radost, ale i skrze utrpení. Teprve v utrpení jsme schopni docenit Boží lásku „agapé“, která je základem Božího království, jenž hlásal Ježíš a které přišlo skrze Něj na zemi. V Ježíši, v Jeho slovech, činech a ve svědectví Písma nalézáme pravou moudrost. Nalézáme řešení těžkých životních situací, učíme se, jak žít dle vůle Boží, nalézáme smysl života. V Ježíši byl dovršen Boží záměr se stvořením. A my tak můžeme poznávat cestu moudrosti, která se otevřela skrze Božího Syna celému světu. Cesta k porozumění vede přes sebepoznávání, pokoru, a ta nás přivádí a zároveň propojuje s naším prvorozeným bratrem. Ale jen skrze Něj můžeme přistoupit k Bohu. Moudrost není záležitostí vzdělání, ale záležitostí srdce, a protože jsme nedokonalí, tam, kde už naše moudrost nestačí, přichází Boží milost. Naše nedokonalost tkví, dle mého mínění, v naší neschopnosti přijímat, ale i dávat bezpodmínečnou lásku, které nejsme schopni ani jako rodiče, ani jako synové a dcery a ani jako sestry a bratři. Lásku, se kterou nás Bůh stvořil a kterou nás každého bez rozdílu zahrnuje a kterou dokáže dávat pouze On. Naučit se přijímat Boží lásku a dávat ji svým bližním, jak jen to nejlépe dovedeme, stát se Božími dětmi, v tom je moudrost, ke které nás vyzývají dnešní texty. Nejde jen o slova: miluji tě, ale o pravou bezmeznou lásku, a to i k sobě samému. Lásku, která je slitovná, která odpouští a skrze kterou se i dnes dějí zázraky. Jedině poznáním, že jsme všichni stejně milovaní Bohem, zakládá rovnost mezi lidmi, bez které nelze bezmezně milovat.
Moudrost byla a je u Boha a z pouhé milosti nám byla dána skrze Božího Syna Ježíše Krista, který sestoupil z nebe.
Každý, kdo z celého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly miluje Hospodina, Boha svého, a miluje bližního svého jako sám sebe, kráčí již nyní cestou rozumnosti. Amen.
Zdeňka Chaloupková 15. srpna 2021