Sk 2, 14a.22–32; 1 Pt 1, 3–9,
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. J 20, 19–31
Vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. … Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. (Sk 2, 14a.22–24.32) Slyšeli jsme výňatek z kázání apoštola Petra o jeruzalémských Letnicích, které bylo určeno Židům. Ještě před několika dny (těsně po velikonočních událostech) se Ježíšovi učedníci ve strachu před nimi schovávali za zavřenými dveřmi. Z ustrašeného Ježíšova učedníka tu najednou máme odvážného apoštola – hlasatele evangelia o vzkříšeném Kristu.
V naší liturgii máme před druhým čtením modlitbu kněze: Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej, svatý Bože svou milostí. Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná, ty sám podle řádu lásky své shlédni na nás v tomto našem sboru, prokaž i nám štědrou milost svou a požehnej dědictví svému. Atd.
Apoštol Petr spolu s ostatními jsou ztělesněním této modlitby. Nemohli by předstoupit před Židy se zvěstí o vzkříšení, kdyby jim Bůh sám nepřišel v Kristu na pomoc. Kdyby jim vzkříšený Pán nedal sílu z Ducha svatého. Kdyby jim nesvěřil moc odpouštět nebo zadržet hříchy. A hlavně, kdyby je nezahrnul silou své milosti, která přináší odpuštění. Setkání se vzkříšeným Kristem osobně prožili. A toto setkání je proměnilo a uschopnilo, aby o něm svědčili jiným. Potřebujeme se osobně setkat se vzkříšeným Kristem, a pokud jsme je zatím ještě neprožili, prosme o to.
Ježíš se učedníkům ukázal prvního dne po sobotě – jde o naši křesťanskou neděli. Každá neděle je příležitostí setkat se se Vzkříšeným Kristem, který posílí, formuje a posouvá naši víru, abychom o vzkříšeném Kristu byli schopni mluvit s dalšími lidmi.
Nedělní setkávání s Ježíšem udělalo z ustrašených učedníků odhodlané apoštoly, schopné snášet protivenství Židů. Ale byl to Ježíš, který udělal nutný první krok, aby zmobilizoval své učedníky ochromené velikonočními událostmi. Překonává překážku v podobě zavřených dveří, ale také jejich strach, který je pochopitelný. Nejrůznější překážky musí přemáhat také u každého z nás.
Ježíš na návštěvu nepřichází z prázdnou: přináší dar pokoje, ne jen přání pokoje. Opravdové vyléčení strachu – třebas jen pro tu danou chvíli – ale pokoj, který jim přináší, je skutečný.
Kromě daru pokoje jim daruje Ducha svatého. Jen pod jeho vedením budou schopni používat Božské kompetence – odpouštět hříchy. Jen tak, beze všeho. Nepožaduje jejich omluvu za zbabělost, s níž Ho opustili, nepožaduje nejprve jejich duchovní a morální výkony, kterými by dokázali, že jim je může svěřit. Z toho až mrazí.
A není to omyl, je to skutečně On – ten, který byl zrazen a opuštěn, ukřižován a pohřben. Mrtvý je Vzkříšený a přináší jim novou naději, nový úkol. Jako Bůh Otec poslal Ježíše, tak Ježíš teď posílá učedníky, aby dál nesli zvěst o Božím milosrdenství, odpuštění, pokoji, o daru nového života. Duch svatý, kterého jim Ježíš teď dává (vždyť ještě nenastaly Letnice), jim pomáhá to vše vstřebat.
První setkání vzkříšeného Krista s učedníky je kolektivního rázu. Jeho poselství a obsah je jiný, než při setkání Ježíše s Tomášem, kde jsou i ostatní učedníci přítomni. Představuje prostředí (nástroj), v němž Ježíš působí a prostřednictvím něj chce ve světě působit – církev. U setkání s Tomášem jde o zrod osobní víry, která je však s prostředím církve spjatá.
Pro svou víru potřebujeme svědectví církve o moci Boží a vzkříšeném Kristu. Pro živý vztah ke Kristu potřebujeme prožít osobní setkání s Ním. Může být jiné, než měl Tomáš. Ale musí končit stejně i naším vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh.“
A co Tomášova „nedůvěra či nedověra“? Můžeme ji vidět z dvojího úhlu. Jednak jako zdravě skeptickou. Chce si sám na věc udělat názor, nechce být ve vleku mínění druhých, žádá důkazy, které pro sebe může přijmout za přesvědčivé. Nechce být nevěřící, ale ke své víře potřebuje jasné důkazy. A Ježíš Tomáše natolik zná, že mu je neodepře.
Na druhou stranu je tu varování, které přichází skrze Ježíšovo slovo: „Nepochybuj a věř.“ Nebuď nevěřící, ale věřící. V záplavě všech možných informací, v době, kdy každý má svou pravdu, kdy se důvěra v autority hroutí, je třeba dát pozor na to, abychom se nedostali do stavu, kdy už nejsme ochotni a schopni věřit nikomu a ničemu.
Tomáš, když vidí vzkříšeného Krista, si už nemusí sáhnout. Stačilo mu přesvědčit se o pravdivosti toho, co viděl. Celá scéna vyústí Tomášovým vyznáním víry a klaněním. Tomáš přijímá Vzkříšeného Krista jako svého Pána a Boha. Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ale nikoli zavřeným srdcem. U něj stojí, tluče a čeká, kdo Mu otevře, aby k němu mohl vejít a setkat se s ním, tak jako se předtím setkal s Tomášem.
Tomášovo vyznání víry: „Můj Pán a můj Bůh.“ vystihuje náš vztah ke Kristu: Ježíš je především Pán. Pána posloucháme. Má mi vládnout. Uznávám Jeho nároky na mě. Stojím o to, protože jsem poznal, že stojí za to, aby mi vládl. Z mé strany jde o dobrovolnou a vědomou poslušnost. Vzkříšený Ježíš je také můj Bůh. Je Bohem stejně jako Bůh Otec. Ten, před kterým se skláním a Jeho velikost chci oslavovat. Poslušnost Ježíši a sklonění se před Jeho božstvím jsou dvě nohy naší křesťanské víry, na kterých stůjme.
Ti, kteří uvěřili zvěsti apoštolů o vzkříšeném Kristu, dali se pokřtít, ač se s historickým Ježíšem nesetkali, oslavují Boha. K jejich chvalozpěvu se přidejme i my: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro nás v nebesích a Boží moc nás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. … Ač jsme ho neviděli, milujeme ho; ač ho ani nyní nevidíme, přec v něho věříme a jásáme nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíme cíle víry, spasení duší. (par. 1 P 1, 1–5.8–9)
Amen.
Kázání v neděli 23. dubna 2017 Ivana Doubravová