První čtení: Žalm 40, 1–6 Pro předního zpěváka. Davidův, žalm. Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina. Blaze muži, který doufá v Hospodina, k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se uchylují ke lži. Mnoho divů jsi už vykonal, můj Bože, Hospodine, ve tvých úmyslech s námi se ti nevyrovná nikdo. Chci je rozhlašovat, mluvit o nich, je jich tolik, že je vypovědět nelze.
Druhé čtení: Filipským 3, 7–14 Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
Evangelium: Jan 12, 1-8 Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“
Dnešní čtení z Janova evangelia uvádí na scénu několik hlavních postav. Nejvýraznější a nejdůležitější z nich je pochopitelně Ježíš, vyhlášený svými neortodoxními promluvami i svými mocnými činy uzdravování. I dnešní hostitel Lazar vděčí za svůj prodloužený život tomuto podivuhodnému a tajemnému muži. Lazar však do děje vůbec nezasahuje. Vše podstatné se odehrává mimo něj. Nevíme dokonce, zda s Kristem zasedl ke stolu, který, jak bylo zvykem, přichystala pro vzácného hosta Lazarova sestra Marta.
I dnes Marta vyvolila to, co se zdá méně podstatnou věcí, jídlo. V její povaze je pohostinství vyjádřením lásky a vztahu. Její sestra Marie měla mnohem větší cit pro to, co je v dané chvíli to nejdůležitější. Pochopila závažnost Ježíšovy přítomnosti v jejich domě krátce před velikonočními svátky.
I když ona vůbec netušila, že se blíží vyvrcholení toho, proč Ježíš přišel. Ježíše pomazala drahocennou mastí a vyznala, že tohoto muže pokládá za pomazaného čili Mesiáše.
Šest dní před Velikonocemi se podle židovských zvyklostí vybírá beránek určený k zabití a snědení při sváteční velikonoční (paschální) večeři. Ježíš jakoby byl v tomto příběhu slavnostně vybrán a oddělen oním Mariiným pomazáním. To je On. Ten pravý Beránek vedený k zabití, ten, kdo zachrání z otroctví hříchu a smrti. To je Pomazaný – Mesiáš
Kristus pomazání přijal, zároveň však vysvětlil důležitý rozdíl. Nebyl pomazán za mocného Mesiáše nebo vladaře, který se co nevidět ujme světské vlády nad celým světem, ale byl pomazán k pohřbu. Ví, že kráčí do Jeruzaléma na jistou smrt, Jeho trůnem bude dřevo kříže. Z evangelia víme, že pohřebního pomazání se Kristu posmrtně vskutku nedostalo. Ženy, jdoucí k hrobu tímto náboženským úkolem Kristu posloužit, popraveného již v hrobě nenalezly.
Sestry a bratři, přes propast tolika století nás dosud jímá obdiv ke klidné mírnosti, s níž Ježíš rozmlouvá se svými spolustolovníky. Bez nejmenšího náznaku strachu jim oznamuje, že v nejbližších dnech zemře. Zemře ve věku třiatřiceti let, tedy ve věku, kdy se člověk začíná teprve ve světě orientovat.
Evangelista se zmiňuje ještě o jedné postavě, o Kristově učedníku jménem Jidáš Iškariotský. Jemu se Mariino počínání vůbec nelíbí. Svoji nespokojenost a svůj nesouhlas dává výrazně najevo. Drahou mast bylo přece podle něho možno výhodně prodat, příslušný obnos dát do společné apoštolské pokladny a těchto peněz užít k rozdávání almužny chudákům. Ježíš Mariin čin schvaluje. Jidášovi namítne, že chudí budou mezi lidmi vždycky.
Sestry a bratři, i my s Ježíšem trávíme také aspoň chvíli v nedělním společenství. Apoštol Pavel píše, že je to pro něj zisk poznat Krista a je mu nade všecko. Je potřeba odepsat některé věci, abychom získali Krista. To je i pro nás vyjádřením toho, že o Jeho významu víme, že si Jej vážíme, a že dokonce a navzdory tomu, jak Jej oficiální kruhy neberou, my se odvažujeme k Němu znát.
Jaký je náš cíl, když už Krista známe, víme, jaká odměna nás čeká? Smíme zde znovu opakovat slova apoštola Pavla, která zazněla i dnes při čtení našeho textu. Jen mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Dělá snad někdo víc? Ano, možná ta Marta, co slouží ve společenství či charitě. A Marie? Ano, snad nějak pochopila, že ve chvíli, kdy Židé nad Ježíšem vyhlásili rozsudek smrti, může být tahle Ježíšova návštěva poslední. Anebo strašně moc chtěla vyjádřit i vděčnost za to, co udělal vzkříšením jejího bratra Lazara. Kdo z nás ví, co všechno prožívá vděčná víra? Žalmista nám v dnešním čtení připomněl, že mnoho divů náš Bůh vykonal, je jich tolik, že je vypovědět nelze. Ano, i Marie možná cítila tu ohromnou a nezaslouženou milost, že se Ježíš tak zvláštně dotkl jejich života, a proto pomazala Ježíšovi nohy drahým olejem.
A tímto nás ta Marie provokuje. Nastavuje nám zvláštní zrcadlo, tím, co udělala pro Ježíše. Neděláme my pro Něj jenom něco úplně obvyklého, jenom to, co je společensky únosné? Pochopili jsme pak správně, oč při Velikonocích jde? Dochází nám, co to znamená, že v Ježíši přichází vzkříšení i život? A jestli tomu doopravdy věříme, tak co jsme vlastně ochotni pro to obětovat?
Častěji přece jen připomínáme příběh Marie, jak sedí u Ježíšových nohou a pozorně naslouchá – ano, to chceme být i my. Ale Mariino počínání v tomto příběhu můžeme pochopit jako oslavu Krista, která něco stojí, je děkováním, které není laciným, prázdným zvukem, ale hodnotným darem. Tak jako je drahý Ježíš, Jeho smrt a vzkříšení, tak je na místě Jemu darovat to nejlepší, co máme s vědomím, že to není žádné plýtvání, ale nejsmysluplnější, co můžeme udělat. K tomu ať nám pomáhá Všemohoucí Bůh. Amen.
Phanuel Osweto 3. dubna 2022