Jeremjáš 26, 1–9.12–15; Skutky 7, 2a.51–60;
Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení. Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.´“ Matouš 23, 34–39
Milé sestry a milí bratři,
v tomto zamyšlení bych se chtěla zaměřit na druhou část dnešního evangelijního čtení, na Ježíšův nářek nad Jeruzalémem.
Tento text se objevuje i v Lukášově evangeliu; oba texty se téměř shodují, ale každý je zařazen do jiné místní a časové souvislosti Ježíšova působení. Lukáš jej umisťuje na konec Ježíšova působení v Galileji, kdy je Jeho život ohrožen Herodem Antipou a On chce odejít za hranice, ale předvídá, že všechno skončí v Jeruzalémě jako u proroků před Ním. U Matouše tvoří tento výrok závěr Ježíšovy řeči proti zákoníkům a farizeům v posledních dnech Jeho života v chrámě.
Ježíš dvakrát oslovuje jménem svaté město a volá k němu jako k nějaké osobě, jako k představiteli neposlušné a vzdorné většiny Izraele staré smlouvy. Vytýká mu, že vraždí proroky a kamenuje Boží posly a odhání každého, kdo k němu přichází s Božím poselstvím.
Můžeme si znovu připomenout texty z prvního a druhého čtení:
„Když Jeremiáš domluvil, co mu Hospodin přikázal mluvit ke všemu lidu, kněží, proroci i všechen lid ho chytili a křičeli: Zemřeš!“ (Jr 26, 9)
„Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali?“ (Sk 7, 52)
Pán Ježíš připomíná městu (a s ním všemu lidu) mnohé dosavadní projevy Boží lásky a úsilí o záchranu. Bůh si ve své lásce přál, aby je mohl chránit, jako chrání kvočna kuřata pod svými křídly. Používá přirovnání ke kvočně, co chrání kuřátka…proč? Protože téměř každý si umí představit, jak se taková kvočna chová, a je jasné, že její chování je ryze mateřské. V odkazech k tomuto verši je také text z 5. knihy Mojžíšovy: „Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí…“ (32, 11)
Nyní, ve chvíli posledního rozhodování, svolává Bůh svůj lid naposled skrze Ježíše Krista pod svá ochranná křídla. Jde o poslední příležitost, aby slyšeli tento hlas, uposlechli ho a dali se zachránit.
Zaujalo mě zde použité slovo „shromáždit“; v Písmu se vyskytuje ve více významech, zde konkrétně je ve smyslu – svést dohromady, svolat – je to popis vykupitelského Božího činu, na který navazuje Ježíš, když mluví o své činnosti. On shromažďuje rozptýlené a zaběhlé ovce domu izraelského, které jsou Jeho a Božím majetkem.
Možná bychom si mohli říct – copak tohle je nějaký text pro nás? Vždyť se Ježíš obrací jmenovitě na Jeruzalém a na svůj lid. A to je ta odpověď: obrací se na svůj lid a tedy i na nás! Nasloucháme Mu?
Dnes si připomínáme prvního křesťanského mučedníka Štěpána, skutečného Kristova následovníka. Soudě podle jeho jména Stephanos byl pravděpodobně helénistickým Židem, který pocházel z diaspory. Byl to muž „plný víry a Ducha svatého“ (Sk. 6, 5). Proto když se apoštolové rozhodli vybrat sedm mužů, kteří by jim pomáhali v péči o chudé a opuštěné vdovy, byl jako první vybrán právě on. Dále je psáno, že „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení“ (Sk 8, 8). A přes to všechno někteří neslyšeli a nechtěli slyšet to, o čem, a hlavně o kom svědčil. Dokonce to došlo tak daleko, že Štěpána zabili. A znovu nám zde vyvstávají Ježíšova slova z dnešního evangelního čtení: „…zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni;“
Ovšem Boží posel nemusí být biblický prorok, moudrý mnich nebo vážený kněz… Boží slovo můžeme slyšet od svého manžela, od sestry ze sboru, ba dokonce i od dítěte, neboť Bůh může použít jako svého posla kohokoliv. On k nám často mluví skrze druhé. Nemělo by se ale stát, že nasloucháme Božímu Slovu pouze takto zprostředkovaně, protože pak je snazší neučinit žádný závazek a neuposlechnout to, co jsme slyšeli. Když víme, že Bůh mluví k nám osobně, musíme udělat jednoznačné rozhodnutí. Soustřeďme se na Boží Slovo, učme se ho znát, a tak prohlubujme osobní vztah s Pánem.
Ježíš řekl: „ Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou.“ (Jan 10, 27). Prozkoumejme hrdiny v Bibli. Všichni měli nějakou vadu! Tak co jim dalo sílu vykonat tak úžasné věci? Znali Boží hlas! Nic v našem životě není důležitější, než naučit se poznat Boží hlas, když k nám Bůh mluví. Amen.
Kázání v úterý 26. prosince 2017 na svátek prvomučedníka Páně Štěpána Dana Klozbergová