Jásej Bohu, celá země. Pějte chvály k slávě jeho jména. Jeho slávu šiřte chvalozpěvem. Aleluja. (Žalm 66, 1)
První čtení: Skutky 3, 1–8 Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha
Druhé čtení: 1. Janův 3, 16–24 Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu; oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí. A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.
Evangelium: Jan 10, 11-18 Ježíš řekl: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“
Pokoj Vám, sestry a bratři!
Máme již třetí neděli po velikonočním zázraku vzkříšení, prvního mezi mnohými, neděli Dobrého Pastýře. Pastýře, jenž zná své ovce, a ony znají jeho, volá je jménem, kráčí před nimi, dává svůj život za ovce a neztratí jedinou. Pastýře, který má i jiné ovce, jež nejsou z jeho ovčince, a i ty uslyší jeho hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Hospodin jim bude Bohem a jeho služebník z rodu Davidova mezi nimi knížetem.
Dnes naváži na příběh, který jsme již částečně slyšeli zde ve sboru minulou neděli, a to na příběh o dobrodiní, které vykonali učedníci uzdravením chromého, tak jak to na svých cestách činil i sám Ježíš. Chudáka, který ani nemá jméno, bezejmenného, chromého od narození. Tohoto člověka přinášeli každý den k chrámové bráně, k chrámovým dveřím, aby prosil o almužnu.
Význam brány ale i dveří pro izraelský lid je v Bibli několikrát zdůrazněn. Nejen ve svých srdcích, ale i na branách a veřejích dveří měli mít Židé napsáno, aby nikdy nezapomněli – oni ani jejich synové – největší pravdu, a to, že Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš jej milovat celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. K tomuto prvnímu přikázání doplnil Ježíš, když byl tázán jedním ze zákoníků: Miluj bližního svého jako sám sebe. Většího přikázání nad tato dvě není. (Mk 12, 31)
Brána byla považovaná za svaté místo, reprezentovala samo město, v bráně zasedal soud, u brány se uzavíraly smlouvy, bývala zde i tržiště. Symbolicky jde o tajemné místo, které propojuje dva oddělené navzájem se neprolínající prostory, dva rozdílné životy, jde o symbol určitého přechodu, v našem příběhu o symbol nového zrodu.
Bezejmenný prosí o almužnu věřící, kteří vstupují do chrámu. Mezi přicházejícími byli i Petr a Jan, Ježíšovi učedníci, kteří viděli člověka, jenž má nouzi. I je požádal o almužnu. Oni ale nic neměli, ani zlato ani stříbro. Řekli mu však: „Pohleď na nás.“ Dalo by se říci: pozvedni své oči vzhůru. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď. Ne ve jménu Ježíše nebo jen ve jménu Krista, ale ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, aby snad nedošlo k záměně za někoho jiného, aby si někdo nepřisvojil jedinečnost a moc Božího Syna, která mu byla dána od Otce, našeho Boha. Chudák nejspíš v Boha věřil, byl s vírou obeznámen, snad v ní byl i vychován, ale byl jen člověkem chybujícím, nedokonalým, chromým. Tu pravou víru v něm probudilo až setkání s apoštoly, kteří mu umožnili poznání Boha skrze jedinečnost a moc Ježíše Krista Nazaretského. To v Petrově pomoci, který jej vzal za ruku a pomohl mu vstát, zažil skutečnou Boží lásku, jenž mu otevřela oči i srdce. Díky nim prožil zkušenost, která v něm probudila vroucí uzdravující víru. Apoštolové se od něj neodvrátili, ale byli s ním a pomohli mu projít branou, ze smrti do života, z nemoci do zdraví. Petr a Jan jen přivedli zpět jednu z mnohých zbloudilých bezejmenných oveček k Dobrému Pastýři, který je pro ni poslal.
Kolik lidí i my dnes potkáváme u pomyslné brány – chromé, ochrnuté strachem, obavami, starostmi, úzkostí. A někdy na místě před branou můžeme sedět i my. Jsme bezejmenní, ti, kteří se nemohou pohnout dál ve svém životě, kteří se nedokážou zvednout ze země, postavit se na nohy. Nedokážou vstoupit do míst za branou, za dveřmi. Potřebují – ale i my potřebujeme – pomoc k udělání dalšího, i když třeba malého krůčku směrem k bráně, do ovčince. Tak jako Petr podal pomocnou ruku, tak čiňme i my, k tomu nás náš Otec poslal. Stejně jako apoštolové můžeme probouzet uzdravující víru, doprovázet se vzájemně na naší duchovní cestě a přivádět ztracené, zaběhnuté ovečky, ale i ty z jiného stáda k Dobrému Pastýři. V lásce a v pomoci druhým se teprve naplno projeví nejen náš vztah k Bohu, ale i vztah Boha k nám a ke světu. Sám Panovník Hospodin praví: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat, ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím. (Ez 34, 11). Nemiluje nás pouhým slovem, ale činy, které uzdravují, pomáhají. V Ježíši Kristu je vyhledal, v Ježíši Kristu se přiklonil ke světu, k člověku chybujícímu, nemohoucímu, aby každý, i ten poslední, poznal hlas Pastýřův a šel za ním. Za Pastýřem, který své ovce neopustí, přiblíží-li se vlk, a v noci lehá ve dveřích ovčince, aby své milované ovečky chránil. Bůh nám vložil do srdce víru, ale teprve v Ježíši Kristu se otevřely dveře víry a my mohli naplno zažít dosud nepoznané. Pomáhejme probouzet víru, navracet ochrnuté ovečky do ovčince, jehož dveřmi není nikdo jiný než sám Boží Syn. Jen skrze poznání Syna můžeme poznat Otce, neboť jak zná Pastýř své ovce a ony znají jej, tak zná Pastýř Otce a Otec zná jeho. Přikloňme se ke světu, k člověku v lásce a bude jedno stádo, jeden Pastýř. Toto vše čiňme naplněni a posíleni Duchem svatým ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, jehož Bůh vzkřísil jako prvního z mrtvých. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. Amen.
Zdeňka Chaloupková 25. dubna 2021