První čtení: Gn 2, 15–17; 3,1–7 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Druhé čtení: Římanům 5, 12–19 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.
Evangelium: Matouš 4, 1-11 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
Milí přátelé v Kristu,
začíná doba postní, čas milosti nabízený každému z nás, je to příležitost k obrácení a návratu k Bohu. Na počátku postní doby čteme příběh o Ježíšově pokušení na poušti. Jeho pokušení je odraz toho, co i my prožíváme každý den. Představme si, že bychom na čele měli napsáno, na co právě myslíme. Druzí by si to mohli přečíst. A my bychom zase četli na jejich čele to, na co myslí oni. Všechno! I to nepěkné, temné, pokleslé. Pokušitelské.
Jaké by to asi bylo, kdybychom takhle mohli navzájem nahlížet do svých myšlenek? Myslím, že dost problematické a že by se to časem pěkně zvrtlo. Je dobře, že do našich myslí a do našich srdcí vidí jen Bůh. A také Ti, kterým se s důvěrou svěříme.
Současně jsme rádi, že nám na své nejniternější myšlenky, i na ty pokušitelské, nechává nahlédnout Ježíš v dnešním evangeliu. Ježíš před námi stojí odhalen ve své lidskosti. Vždyť my sami známe ty děsné zápasy s myšlenkami. Ježíš vede zápas s pokušením, s ďáblem, na poušti, kam Ho přivedl Duch Boží. Ten samý Duch, který na Něj sestoupil při křtu. Tehdy zazněl hlas z nebe: Ty jsi můj milovaný syn. Tebe jsem si vyvolil.
My dnes na toto Jeho pokušení chceme vzpomínat. Z prvního čtení víme, že první člověk – Adam a Eva – pokušení od ďábla podlehli, ale ten druhý Adam, jak ho nazývá Pavel, zdolal všechna pokušení a ukázal nám, že vítězství nad pokušením je možné pod Boží mocí. Příběh Ježíše bojujícího na poušti proti pokušení nám připomíná, že pro křesťana existují období, v nichž musí být bdělejší, období, v nichž se boj proti světským pokušením stává intenzivnějším. Jestliže sám Ježíš, Boží Syn, musel v plnosti svého lidství zakusit námahu a tvrdost duchovního boje, oč více musíme bojovat i my, křesťané!
A tak máme nyní čas se podívat na tato pokušení, která náš Pán a Spasitel musel prožít. První zkouška začíná při Ježíšově vyhladovění. Pokušitel vyzývá Ježíše, aby využil veškeré své moci a odstranil svůj hlad. I my víme, že dlouhodobé hladovění ohrožuje život. Lidský život závisí na chlebě, na potravě. Co smí a má člověk nasadit pro svůj život? Je tento život, který závisí na chlebě a je odkázán na pokrm, absolutní hodnotou, která ospravedlňuje každé nasazení? Smí být soustředěny všechny prostředky a veškerá pozornost na uspokojení základních životních potřeb? Ježíš k tomu dodává, že člověk nežije jen z chleba. Má život, který nezávisí na tomto chlebě, tento život je jeho bezvýhradné a důvěrné spojení s Bohem.
Takto bude Ježíš později mluvit ke svým učedníkům: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Hledejte především nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6, 25–34). Orientace na Boha a důvěra v Jeho milostivou moc musí stát na prvním místě a nesmí být vytěsněna snahami o život, jenž je zaručen chlebem. První starostí musí být stále Bůh a spojení s Ním. Základní životní potřeby tedy nesmí nikdy ovládnout střed pozornosti člověka.
Druhé pokušení začíná u jiného extrému lidských možností. Neobrací se na člověka, který zápasí o existenční minimum, ale jde zde o fascinaci mocí, o co možná největší panování. Moc, která občas pro člověka znamená všechno, ale zároveň zjistíme, že postrádá hodnotu. Čistá touha po moci je neslučitelná s uznáním Boží vlády. Touha po moci znamená zbožňování ďábla, tj. moci, která stojí proti Bohu a je uznána za nejvyšší hodnotu. Když je moc hledána a užívána kvůli sobě samé, jedná se o ďábelskou službu. Ježíš proti tomu staví úctu k Bohu, uznání Boha za jediného Pána. Bůh sám je Pán a Jeho vůle platí pro všechny. Nikdy nesmíme chtít vstoupit na Jeho místo. Uznání Boha jako jednoho a jediného Pána je základem správného vztahu k Bohu.
Při posledním pokušení ďábel řekl: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘! Jinými slovy, Pokušitel dává Ježíši si vybrat, vyzkoušej tuto ochranu, a uvidíš, že to funguje. Avšak právě toto vyzkoušení je zvrácené. Jedná se o jinou formu dožadování se vlastní moci. Máme se obracet s veškerou důvěrou na Boha o pomoc a ochranu, avšak nesmíme provokovat Boží ochranu, nesmíme se svévolně uvést do nebezpečí.
Správný vztah k Bohu vyžaduje, abychom konali vše, co je možné z naší strany, a abychom Bohu přenechali to, co chce On konat pro nás. Důvěra v Boha neznamená zahálčivost a nerozumnost. Veškeré síly, které nám Bůh dal, máme užívat rozvážně a co možná nejlépe. S důvěrou má být spojena odpovědnost před Bohem.
Ježíš je zcela pevný a věrný ve svém spojení s Bohem. Proto zvítězí a bude moci i splnit ten veliký úkol. Žádné pokušení Ho nemůže znejistit, může jen ukázat, jak klidně a rozhodně trvá na svém vztahu k Bohu, jak se osvědčuje jako milovaný Otcův Syn
Sestry a bratři, hned na začátku této doby k nám zaznívá: Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem Božím. Postní doba se tak pro nás stává výzvou k životu z Božího slova. Potřebujeme k životu chléb, jídlo, řadu věcí. Ale Boží slovo dává našemu životu pravý smysl. Amen.
Phanuel Osweto 1. března 2020