Žalm 34, 1–6; Efezským 4, 1–7.11–16;
Zástup zůstal na protějším břehu moře. Druhého dne si uvědomili, že tam byl jen jeden člun a že Ježíš na něj nevstoupil společně se svými učedníky, ale že učedníci odjeli sami. Jiné čluny z Tiberiady však přistály nedaleko místa, kde jedli chléb, nad nímž Pán vzdal díky. Když tedy zástup shledal, že Ježíš ani jeho učedníci tam nejsou, vstoupili na ty čluny a jeli ho do Kafarnaum hledat. Když jej na druhém břehu moře nalezli, řekli mu: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Řekli mu: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: `Dal jim jíst chléb z nebe´.“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Jan 6, 22–35
Milí v Kristu, po roce jsme opět spolu na sborové dovolené. Pokojné ráno vám všem.
Dnešní kázání se zaměří na slova našeho Pána, jak jsme je slyšeli z Evangelia Janova. Pět tisíc mužů, k tomu ženy a děti, ti všichni druhý den po té, co jim Ježíš dával jíst chléb a ryby, zjistili, že Ježíš ani jeho dvanáct učedníků již s nimi nejsou. Pohotoví podnikatelé z města Tiberiady na západním břehu jezera, když zjistili, že tisíce lidí šlo pěšky na druhý břeh Galilejského moře, připluli na svých lodích tam, kde všichni byli. Zástupy lidí se tedy nalodily na ty čluny a nechaly se převést ke Kafarnaum, kde Ježíš bydlel. Tam ho nalezli a začal je učit.
První otázka, kterou Mu položili, sotva jej našli, zněla: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ Neprovolali ho králem, ačkoliv po tom, co učinil tak veliký zázrak, když dal všem dosyta najíst ze dvou ryb a pěti chlebů, které zázračně rozmnožil před jejich zraky, to chtěli. Místo toho se Ježíš šel o samotě modlit. Ale naděje zástupů, že Ježíš bude ten politický vůdce, který je vysvobodí od nadvlády cizích vojsk – římské armády a správy, neopadají, ba naopak rostou: znovu byli ochotni jít a plout, aby byli s Ním.
Ale Ježíšova odpověď je úplně jiná, než bychom čekali: nevysvětluje, jak to bylo s učedníky, kteří pluli přes noc na lodi proti silnému větru, jak šel po vodách a pak k nim vstoupil na loď, jak utišil vítr. Místo toho Ježíš vede své posluchače k tomu, co opravdu potřebují slyšet: Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. (26)
Jde přímo k srdci, k podstatě, k důvodu, proč má člověk následovat Ježíše. Neztrácí čas ani koncentraci posluchačů tím, co není podstatné. Jeho cíl je jasný: vede je, aby získali věčný život a Bůh tak byl oslaven.
Celé tisíce lidí šly za Ježíšem kvůli úplně špatným motivům. Jejich očekávání bylo tělesné: chtěli Ho provolat králem v Izraeli, ale On je Králem celé země, chtějí nyní, aby je zabezpečil pozemskými statky – jídlem, pitím, ale On dává mnohem víc – věčný život.
Dal jim Ježíš, co žádali? Ne! Chce snad nyní přitáhnout davy lidí, aby se stali Jeho následovníky tím, že bude mezi nimi dělat sociální práci: sytit hladové, uzdravovat nemocné, vymýšlet zábavu, aby se měli dobře?
Ježíš dělá něco úplně jiného! Odhaluje pravdu o srdci člověka, aby ji viděli ve světle věčnosti. Říká: Neusilujte o pomíjející věci, které pominou. Takové kázání, které odhaluje lidské srdce, je těžké k poslouchání. Vždyť také čteme, že když je Ježíš dokončil, mnoho lidí s ním z těch 5 000+ nezůstalo. Myslím, že se píše o 12, kteří zůstali… (66)
Ježíš nám tu dnes pokládá otázku: Přicházíš za Ježíšem proto, aby zlepšil tvůj život, aby tě uzdravil z nějaké nemoci nebo postižení, aby zlepšil tvoje manželství, zbavil tě tvé závislosti na čemkoli? Nebo se jenom snažíš zakrýt skutečné důvody, proč jsi dnes přišel. Ale Kristovy oči jsou jako plameny ohně (Zj 1, 14). On hledí až k srdci, i když lidé vidí jen to, co mají před očima (1 S 16, 7).
Stejně jako je Ježíš schopen nasytit pět tisíc mužů, ženy a děti z pěti chlebů a dvou ryb, jistě je schopen zajistit v našem životě i všechno, co k němu potřebujeme. Ale nakonec, to jsou záležitosti tohoto přítomného života, které v den smrti pominou. A co potom? Co nám zbude? Neusilujte o pomíjející pokrm, pokračuje Ježíš.
Nehledejme u Krista na prvním místě věci tohoto světa. Po tom se shánějí lidé bez Krista, bez Boha. Neusilujme o to, co se dá získat úsilím, námahou v tomto světě. Písmo nám dává jasný návod: „ A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Potom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ Lk 12, 9–31
Jestli naším cílem v životě je, jak se mít dobře, vydělat peníze a pak si za ně užít, nebo je naším cílem využívat druhé lidi k našemu prospěchu, jestli je naším nejvyšším cílem kariéra v práci, a tak jsme ochotni jí obětovat prakticky všechen čas, schopnosti i energii, pak je to příliš málo pro skutečný život, pro věčný život. Kristus nám říká: „Usilujte o pokrm, zůstávající pro život věčný.“ (27).
To, co nás vyživí a uživí navždy, na věčnost, je něco jiného, než věci tohoto světa. Takový pokrm může dát jenom Syn člověka, poslaný od Boha: Ježíš Kristus. Usilujme o to, co se žádným úsilím získat nedá: o věčný život.
Poté, co posluchači slyšeli Ježíšovo kázání, položili mu otázku. „Tak co máme udělat?“ (28)
Tak co mám dělat? To je nejčastější otázka, když lidé slyší o tom, že potřebují Boha.
Kolik mám zaplatit desátků? Jak můžu pomáhat potřebným? To je přirozená otázka přirozeného člověka: Co já můžu udělat, abych měl pokoj s Bohem?
Nic. Tedy, pokud jde o dluh, který máme vůči Bohu. Ježíš říká, že nemůžeme udělat vůbec nic, co by nás jen o milimetr přiblížilo k Bohu. Žádná činnost, žádný skutek milosrdenství, oběti ani dobroty nemůže zaplatit to, co Bohu dlužíme.
Když vaše dítě rozbije míčem sousedům okno, půjdete a nové sklo jim zaplatíte. Tím bude dluh vyrovnán a váš vztah se sousedy bude v pořádku.
Ale za naše hříchy nejsme Bohu schopní dostatečně zaplatit. Mzdou hříchu je smrt. Dokonce ani to, že bychom umřeli, není dostatečná hodnota, která by srovnala u Boha to, co Mu dlužíme. Tak veliký je dluh, jako Bůh je svatý. Proto trestem za hřích je věčná smrt – není to bezvědomí nebo konec existence, ale je to vědomý stav duše a těla, které nesou tíhu trestu po věčnost, a není úniku, není vysvobození, není konce. Jen pustá hrůza, zbavená i té nejmenší Boží dobroty.
Co máme tedy dělat, abychom byli zachráněni? „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (29) Jediné, co po nás Bůh chce, je, abychom důvěřovali Jeho Synu. Žádná práce z naší strany nestačí. Bůh chce víc – jde Mu o naše srdce.
Ježíš netouží po našem zvolání: Mistře! Učiteli, Činiteli zázraků, Uzdravovateli, ale chce naše srdce! Tisíce lidí přišly za Ježíšem. Měl úžasnou příležitost jim kázat a výsledek? Dvanáct jich zůstalo, kdo mu uvěřili. Sestry a bratří, vybízím vás, abyste nepromarnili čas, který nám Pán tady na zemi dal, pro dočasné věci, zážitky, pro zábavu, pro to co těší tělo, ale vložme svou energii do hledání toho, co je duchovní realitou věčného života. Amen.
Kázání 5. srpna 2018 Phanuel Osweto, sborová dovolená Benecko