První čtení: Genesis 15, 1–6 Stalo se k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.
Druhé čtení: Židům 11, 1–3.8–16 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu. Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.
Evangelium: Lukáš 12, 32-40 Ježíš řekl: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim. Uvažte přece: kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“
Pokoj Vám, sestry a bratři, pokoj Vám, drazí přátelé!
V prvním čtení si můžeme vyslechnout Hospodinova slova k Abramovi: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ V evangelijním textu slyšíme: Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Ve druhém čtení Abraham upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Všechny tyto texty odkazují k něčemu nadpřirozenému, k něčemu, v co v skrytu duše doufáme, i když to nevidíme, v království, v poklad ukrytý v nebi, v nový Jeruzalém, v milosrdnou lásku našeho Otce Boha, kterému se zalíbilo nám toto vše dát. On je již nyní naším štítem, který odrazí všechny útoky nepřátel, a to jen proto, abychom mohli jít za Ním, za zářící Boží slávou, světlem Beránkovým, Jehož krví jsme byli vykoupeni. Tak veliká je Jeho láska k nám.
Skrze Ježíše Krista věříme v Boha, který Ho vzkřísil z mrtvých a dal Mu slávu, skrze Něho jsme byli znovu zrozeni k živé naději. Kde je Ježíš Kristus, tam je i Boží království. Co je ale Boží království? Co člověk, to nejspíš jiná představa. I Ježíš hovoří o Božím království jen v podobenstvích, protože ne každý, kdo vidí a slyší, pochopí, protože více než si představovat konečné Boží království je důležitější cesta, jak jej dosáhnout, je zapotřebí se začít připravovat. Cestu nám ukazuje svým životem právě Ježíš Kristus. Pouze vírou a následováním příkladu Ježíše Krista se nám otvírá ona živá naděje. Jaký byl Ježíš v dobách, když kázal, učil, uzdravoval, a jak nám Jej dosvědčuje Písmo: byl milosrdný, pokorný, spravedlivý, obětavý, byl čistého srdce a Boží království nejen hlásal, ale i uskutečňoval svým slovem a činy. Byl a je naším učitelem.
I když je ve světě, ale i v našich životech, soužení, trápení, v Kristu, v Jeho oběti nalézáme ten pravý pokoj, se kterým můžeme již nyní usilovat o Boží království mezi námi. Bůh je nám štítem, vzchopme se tedy k pokornému následování Ježíše Krista, k pochopení smyslu věčného života v Božím království. Neboť věčný život nenalezneme v pozemských statcích, v postavení, v radovánkách, ale v poznání jediného pravého Boha a toho, kterého Bůh poslal, Ježíše Krista.
Stejně jako Abraham i my se s Bohem setkáváme, poznáváme Jej ve svém okolí, ve stvoření, ale lze Jej opravdu plně poznat bez víry, jen rozumem? Víra v Boha znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Vírou Abramovou a vírou Ježíšovou jsme uvěřili a stali se obyvateli Božího království, hosty na této zemi, neboť naše srdce jsou již nyní u Boha. Právě vírou se posouváme do nového námi očekávaného života.
Abram toužil po synovi, to bylo jeho vroucí přání, a že ho Bůh nechal čekat. Už ani nedoufal, on i Sára již byli staří a dozvídají se, že budou mít syna. A dalších 25 let nic, jen jejich víra v zaslíbení zůstala. A jak je na tom naše víra? Jdeme životem s pohledem upřeným na Boha, který vede naši víru od počátku do cíle, hledáme Boží království, anebo jsme netrpěliví, a když se nám požadované nedostává, hned ztrácíme jak víru, tak i naději? Abram nás učí trpělivosti, pokoře a víře v naplnění Božího zaslíbení. Snad si máme Abramovou zkušeností nejprve uvědomit, že musíme být zcela ukotveni v Bohu, než se nám dostane plnosti pro náš nový život. Snad máme spolu s ním pochopit, že v Bohu je každý naším bratrem, sestrou, synem, že jeho syn Izák byl vyměněn za berana jako předobraz budoucího vzkříšení, ale teprve Ježíš oběť za druhé podstoupil až do konce. A že ve vztahu mezi ním a Bohem nezáleží na ničem jiném než na důvěře, upřímnosti, otevřenosti vůči Bohu i vůči světu, že v tomto vztahu jde o věčnost, Abrahamovu, Ježíšovu i tu naši.
Často používaným synonymem pro Boží království je obraz hostiny, jako bychom přicházeli k prostřenému stolu. Slovy žalmu 23: Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, kalich mi po okraj plníš. Nebudu míti nedostatek. Vírou v Boží království v obraze společného stolování se i nám dostává smyslu pro naše životy, ale i naplnění křesťanské jednoty, ale ne jednoty organizační, ale existenční. Ježíšova slova o chlebě a vínu při poslední večeři, která zanechal svým učedníkům a která si máme každou neděli připomínat, svědčí o Ježíšově spásné oběti za nás, jenž nás plně sytí pro Boží království, nezůstaneme-li hluší a slepí. Amen.
Zdeňka Chaloupková 7. srpna 2022