Genesis 2, 18–24; Efezským 4, 23–27;
A přišli farizeové, aby ho pokoušeli. Ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit svou ženu. On jim odpověděl: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Oni pak řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový list a propustit.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto přikázání. Od počátku stvoření je Bůh učinil jako muže a ženu. Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě. A budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje.“ V domě se ho na to učedníci opět ptali. Řekl jim: „Kdo by propustil svou ženu a oženil se s jinou, cizoloží vůči ní. A jestliže by ona propustila svého muže a provdala se za jiného, cizoloží.“ A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim. Marek 10, 2–16
V prvním dnešním čtení, jsme slyšeli známý verš: Není dobré, že člověk je sám…; a text z evangelia k tomu doplňuje: Člověk nerozlučuj… Boží slovo nás dnes zve, abychom si za předmět dnešního kázání vybrali rodinu nebo, lépe řečeno, instituci, ze které rodina povstává, tedy manželství. Vy, kteří chodíte na biblické studium, víte, že tímto tématem se zabýváme už dva týdny, a opět nám ho nabízí i kazatelský cyklus na dnešní neděli.
Kdo v současné době nehovoří o manželství a rodině? Hovoří o nich politici, sociologové, právníci a další, kteří ze své pozice hledají nové cesty rodinných situací.
Jakým právem a z jakého hlediska o nich hovoří také náš Pán Ježíš Kristus? Hledisko Jeho pohledu je jasně ukotveno v dnešních čteních: Od počátku to bylo Boží dílo. Čteme, že Bůh utvořil ženu a přivedl ji k muži; na začátku stvoření je Bůh stvořil jako muže a ženu, proto se tito dva stanou jediným tělem.
Ježíšovým hlediskem je tedy stvoření. Muž a žena byli stvořeni Bohem tak, aby mohli utvářet jednotu, aby utvářeli jediné tělo, aby mohli uvádět do života a rozvíjet manželské spojení. Náš Pán má tedy pochopitelně právo hovořit o manželství a stanovit zákony, jímž se má podřídit, protože manželství je dílem Božím a On hovoří ve jménu Božím a s mocí, kterou mu Bůh svěřil.
Pro nás nemůže být nic tak jasného jako toto východisko, což je zároveň skutečnost velmi radostná a útěšná. Kolik jenom stínů se odpradávna snášelo na manželství; někdy se dokonce zvažovalo, jestli to náhodou není dílem zlého. Ježíš na manželství opět ukazuje jako na akt Boží lásky: Není dobré, že člověk je sám.
Úryvek z knihy Genesis nám představuje skutečnost manželství na jeho počátku, hned jakmile vzešlo z rukou Božích jako velmi dobrý projekt. Jednalo se o skutečnost dosud nezkaženou, v níž je všechno prozářené, uspořádané a hluboké. Bůh prvním lidem požehnal se slovy: Ploďte a množte se, panujte nad zemí, všechno je vaše: rostliny, semena a zvířata (srov. Gn 1, 28–30). Adam a Eva, tento lidský pár, byli nazí jeden před druhým a nezakoušeli stud před sebou samými (srov. Gn 2, 25), protože žili ve spořádaných vztazích, harmonii a byli svobodní. Sám Bůh při pohledu na korunu svého stvoření velmi spokojeně a radostně zvolal: To všechno je velmi dobré! (srov. Gn 1, 31). Písmo poznamenává: Nastal večer, nastalo jitro – den šestý celého sedmidenního tvoření.
Pokusme se, sestry a bratří, proniknout do větší hloubky tohoto vyprávění; co se vlastně ve skutečnosti stalo, když Bůh vytvořil tato dvě pohlaví? Jaká to Boží síla byla vložena do stvoření při vytvoření muže a ženy jako rozdílných a neúplných, stvořených tudíž jeden pro druhého?
Odpověď najdeme v samotném východisku Božího projektu: Není dobré, že člověk je sám. Člověk samotný a sám si dostačující je bytím statickým, uzavřeným do sebe sama a především velmi náchylný k pýše. Bůh chtěl položit jeho život, obrazně řečeno, na nakloněnou rovinu: nakloněnou ne směrem dolů, ale směrem nahoru – skrze druhé pohlaví a skrze lásku – k „naprosto Jinému“ a k Lásce, jíž je On sám.
Když se díváme na situaci kolem nás, zejména v Česku, kde je míra rozvodovosti kolem padesáti procent, ukazuje se, že neexistuje tu už rovnost pohlaví vzhledem k právům; nenalézáme tu už jednotu; manželství už není žádnou vážnou a hlubokou skutečností na celý život, jak to chtěl Bůh.
Ježíš, jenž přichází s úmyslem přivést všechny věci k čistotě jejich původního určení, opakuje Boží záměr v otázce manželství, a to skrze navození zákona panujícího od počátku: na počátku, při stvoření, tomu tak nebylo…; tenkrát byl jeden muž manželem jediné ženy, a to navždy, a ti dva byli sjednoceni do takové míry, že utvářeli osobní jednotu. Pokud to byl Bůh, kdo spojil muže a ženu v jedno, pak člověk nemá právo to měnit a odloučit je.
Ježíš jen v doprovodu učedníků potom vstoupil do domu a vysvětlil jim to nezaměnitelnými a naprosto jasnými slovy: Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství. Není žádných pochyb, že Ježíš těmito slovy naprosto jasně vylučuje to, co označujeme jako rozvod.
Nacházíme se tedy u otázky rozvodu. Nemluvit o něm dnes v kázání pouze proto, že se jedná o citlivou a velmi palčivou otázku, by bylo obcházení evangelia. Právní problematika této otázky se zdá být vyjasněná a překonaná, což nám umožňuje lépe a hlouběji pochopit evangelium, a hovořit tudíž s větší svobodou a odvahou.
Podobně jako se podle evangelia může spáchat cizoložství už na základě žádostivosti po jiné ženě ve svém srdci (tedy aniž by došlo k fyzické nevěře a zradě partnerky), tak můžeme hovořit i o rozvodu srdce, který se může naplnit i bez právních aktů, jednoduše vzájemným odcizením partnerů, vnitřním odloučením od druhého a sjednocením – ačkoli pouze touhou a ne stabilním vztahem – s jinou ženou nebo mužem. Vytváří se tak oddělující zeď, jež sice není úředně „orazítkovaná“, ale má naprosto stejný reálný dopad. Pro evangelium je to již určitá forma rozvodu, odlišující se od jiných pouze tím, že není neodvolatelná a nemusí se nijak výrazně projevovat.
Kolik křesťanů tak vlastně po celá léta žije v prakticky rozvedených manželstvích, jejichž rozvod je ověřitelný a dokonaný, tedy chtěný a uskutečňovaný? Nenajdeme-li už mezi námi ani touhu po vzájemném odpuštění a smíření, když se ke slovu dostala naprostá lhostejnost, pak skutečně došlo k faktickému rozvodu srdce.
Hodně se mluví o velkém zlu právně uskutečněného rozvodu: ženy odsouzené k samotě, děti psychicky poznamenané zraňujícím odloučením vlastní matky a otce a rozhodnutím o pobytu u jednoho nebo druhého. Jedno dítě v takové situaci znám; po spatření jeho očí už nepotřebuji navštěvovat konference o zlech, které rozvody působí.
Náš Pán Ježíš vyzývá k jednotě: Ti dva budou jeden člověk, tedy jako jedna osoba, ve svornosti citů i ideálů; proto nám tak klade na srdce, abychom budovali jednotu a den ze dne ji obnovovali. Jak? – Hned při objevení problémů, protikladů, nepochopení nebo vzájemného chladu to všechno mají řešit. Slunce ať nezapadá nad naším hněvem. (Ef 4, 26) Toto doporučení apoštola Pavla při dnešním čtením znamená: kéž nezapadne slunce, aniž bychom se usmířili; neulehneme do postele dříve, než si vzájemně odpustíme, i kdyby to měl být jen pohled lítosti. Kéž nám k tomu pomáhá všemohoucí Bůh. Amen.
Kázání 7. října 2018 Phanuel Osweto