První čtení: Izajáš 5, 1–7 Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.
Druhé čtení: Filipským 4,4–7 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Evangelium: Matouš 21,33–41 Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: „Na mého syna budou mít přece ohled!“ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: „To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!“ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům? Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“
Sestry a bratři, pokoj vám!
O minulých nedělích naše evangelijní texty připomněly Ježíšova podobenství, která použila obrazy ze života vinařů. Nejdřív to bylo podobenství o nádenících, kteří byli najati v různou denní dobu, odměna však byla pro všechny stejná. Minulou neděli zaznělo podobenství o hospodářovi a jeho dvou synech. Na výzvu jít pracovat na vinici jeden odmítl, ale nakonec šel, druhý horlivě slíbil, ale nešel.
Dnešní Ježíšovo podobenství, do třetice, opět čerpá ze života vinařů. Tentokrát pán vinice na ní nehospodaří sám a nenajme si dělníky, ani nepožádá o pomoc s prací své syny jako v minulých podobenstvích. Tentokrát vinici pronajme.
Toto podobenství asi nejlépe pochopí ten, kdo někdy bydlel nebo zrovna bydlí v nájemním bytě. Anebo snad i ten, kdo někdy byt pronajímal. Představme si to takhle; když se nastěhujeme do nového bytu, většinou nám ještě dveře přijde odemknout domácí nebo někdo z realitní kanceláře. Pak v našem novém bytě či domečku chodí jako pán domu a ukazuje, kde co je a na co je třeba dbát. A když se za ním konečně zavřou dveře, připadáme si první noc v novém bydlení spíše jako v hotelu. Zkrátka jako když nás někdo nechal u sebe přespat.
Jak ale plynou dny, začneme se tam cítit jako doma. Už víme, že když odemkneme ty známé dveře – naše dveře, ucítíme známou vůni vlastního bydlení. Že když vejdeme dovnitř, jsme ve svém.
Pochopitelně, ne všechno vám bude doma vyhovovat. Jednou za čas se rozhodnete vymalovat, aby to tam vypadalo ještě lépe. Tehdy musíte vyndat věci ze skříní a polic a dát je někam na hromadu. Kromě potíží s malováním vás následně ještě čeká velký úklid a úkol srovnat vše zase zpět. Jindy se pustíte do předělávání koupelny (nebo, jako my nedávno, kuchyně), a to je pak v celém bytě prach a suť. A nakonec třeba někde zbouráte zeď a pro praktičnost spojíte místnosti.
A jednoho dne přijde majitel domu, že jde byt obhlédnout. Chvilku u dveří váháte, zda ho máte vůbec pustit dovnitř – je to přece váš byt. A když ho nakonec, s nevolí, pozvete dál, sledujete ho, jak suverénně prochází vaším bytem. Nové vymalování pochválí – ale vás to netěší. Co on ví o tom, kolik to bylo práce! I o nové koupelně nebo kuchyni řekne, že jste to pěkně vymysleli – ale co on ví o tom, jak dlouho ještě potom seděl v bytě prach! A kolik to vůbec stálo. A potom vejde do další místnosti a řekne: „Vy jste zbourali tu zeď? No to se nezlobte, to nejde. Tu zase musíte postavit. Musíte to uvést do původního stavu. Je to i ve smlouvě, přečtěte si to.“
Ale po pravdě řečeno, skutečně je to jeho dům. A vy jste ve smlouvě opravdu podepsali, že nebudete provádět stavební úpravy bez souhlasu majitele. A že když to i přesto uděláte, musíte věci uvést do původního stavu. Kdybyste sami měli dům a v něm pronajímali byt, také byste nechtěli, aby vám ho nájemník úplně překopal – jen proto, že už tam dlouho bydlí.
Každý člověk, který pronajímá něco vlastního, to, myslím, dělá s obavami, jaký nový nájemník bude. Především, zda bude platit nájem a dodržovat nájemnou smlouvu. Na druhou stranu, pokud budete nájemníka chodit každý den kontrolovat a chodit mu po bytě, pokud mu nedovolíte nastěhovat si vlastní nábytek, pokud mu nedovolíte vymalovat barvou, kterou by chtěl – nebude se tam nikdy cítit doma, nebude o ten byt nijak dbát a pečovat. A bude to tam vypadat jako na ubytovně; kde člověk jen přespává, a tak je mu celkem jedno, jak to tam vypadá či zda se něco porouchalo.
A stejné je to s těmi vinaři. Majitel jim vinici pronajal a odcestoval – aby se tam mohli cítit jako doma. Nekontroloval je každý den, nechodil jim radit, kdy přesně prořezávat, který den přesně okopávat, kdy sklízet. Pak by byli jen jeho nádeníci, jen jeho otroci – oni ale byli vinaři stejně jako on. Jen nedělali ve svém, protože na svoje neměli. Dělali v pronajatém.
A stejné je to i s námi s Pánem Bohem. Bůh nás povolal, ale nedává nám detailní pokyny pro každý náš krok. Potom bychom skutečně byli jen nádeníky, kteří nevědí, co dělají. Bůh si nás povolává a skrz jeho povolání sami většinou víme, co by bylo dobré, sami to chceme, sami o to usilujeme. Díky tomu, že nás povolal z nevědomosti, máme sami podíl na Jeho moudrosti. Máme nějakou představu o tom, jak funguje tento svět. I jak funguje svět duchovní, neviditelný. Mnoho věcí uděláme prostě sami od sebe a i víme, proč je děláme. Cítíme se v duchovním světě doma a takto je to správně.
Ale všechny své duchovní představy jsme nevystavěli na zelené louce. Základ položil někdo jiný. Ty věci jsme vyčetli z bible – a ještě ne sami. Vykládali nám je kazatelé a lidé ve víře starší. Náš duchovní svět, to, že často sami víme, co dělat, to, že jsou nám často spousty duchovních i světských věcí jasné – to je díky Písmu. A díky církvi, která Písmo po staletí šíří, předává a vkládá a uvádí do praxe.
Jsme proto dnes na správném místě – v Božím domě, kde se sdílí všechny Boží děti, jak zpíváme v písní 335. A díky společenství a životu v Církvi máme dobré postoje a názory o Bohu. Nikdy bychom je neměli, kdyby tu nebyly generace lidí před námi. Nikdy bychom je neměli, kdyby Bůh nepoložil základ v Kristu a v Písmu, které o něm svědčí.
Nemůžeme asi úplně přesně říci, co všechno vadilo Ježíši na velekněžích a starších. Ale snad by se to dalo shrnout takto: zapomněli, že nejsou ve svém. Že přeci jen spravují něco, co sami nepostavili. Ano, můžeme si z toho vzít jednoduché pravidlo: To, že se člověk na něčem hodně nadřel, ještě neznamená, že je to jeho. Když vám někdo skvěle opraví koupelnu a má s tím hodně práce, ještě to neznamená, že se tam bude pak každý den chodit koupat.
Sestry a bratří, dějiny spásy shrnuté v podobenství o zlých vinařích jsou svědectvím o tom, že Kristus jediný spravoval a na věky spravuje Boží vinici. Položil život pro nás, abychom si uvědomili, že Bůh na nás myslí. Nechť jsme vděční nebeskému Pánu vinice – že na vinici (náš svět) nezanevřel, i když byl jeho syn zabit. Kéž nám dává dostatek sil, abychom tímto světem – tou Boží vinicí – kráčeli jako dobří vinaři.
Amen.
Phanuel Osweto 8. říjen 2023