Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Skutky 1, 9–11
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. `Všechno podrobil pod jeho nohy´ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. Efezským 1, 15–23
Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha. Lukáš 24, 44–53
Milovaní, při dnešní bohoslužbě si připomínáme Ježíšovo nanebevstoupení. V knize Skutky apoštolů čteme, že Ježíš „byl před jejich zraky vzat vzhůru“. Příběh našeho Pána Ježíše Krista je plný překvapení. Nejdřív celé generace čekají, než Mesiáš přijde. Potom jsou mnozí překvapení, že se narodil jako malé dítě do chudých poměrů. Pak si mnozí myslí, že z Něho bude mocný bojovník, který se postaví do čela lidu a osvobodí zemi od nepřátel Římanů, a On místo toho volí cestu pokory a utrpení. A když se s tím jakž takž někteří srovnají a radují se z Jeho vzkříšení a těší se, že teď přijde konečně doba velkého požehnání a mnohé radosti, tak se Ježíš opět loučí se svými blízkými.
Doba povelikonoční radosti trvala čtyřicet dní. Čtyřicet dní se Ježíš setkával s učedníky. Zjevoval se mnoha lidem, po světě se začala šířit radost z toho, že Ježíš žije, že Ho nepohltila temnota smrti, tak jak to bylo obvyklé. Jenže pak si Ježíš sedne se svými nejbližšími a začne mluvit o příchodu Ducha svatého. Ti nevědí, co si o tom mají myslet. Začnou se ptát, zda chce Ježíš už teď obnovit království v Izraeli. „Není vaše věc znát čas a lhůtu.“ To je odpověď, která asi nejlépe charakterizuje naši lidskou situaci. Vlastně nic nevíme. Nevíme přesně, proč Bůh volí právě tento způsob spásy. Nevíme, proč Ježíš odchází k Otci a posílá Ducha svatého. Nevíme, kdy znovu přijde, kdy obnoví nejen království pro Izrael, ale kdy nastolí Boží království pro celý svět. Nic z toho nevíme a vědět nemůžeme. Ale přece něco vědět smíme.
Smíme si být jisti, že Pán Bůh má připravený svůj plán. Bůh zná jednotlivé kroky, které bude činit. Není to nějaké bezradné záplatování situace. Není v tom žádné zmatené přemýšlení – Ježíš odchází, co teď? Honem připravit Ducha svatého, aby tam s těmi lidmi někdo byl. Bůh nemá naše lidské nešvary. Příběh o nanebevstoupení Ježíše Krista není proto jen informací o tom, že se něco stalo. Není to jen popis minulého děje. Je také popisem a sdělením o tom, jak Bůh jedná, že má vždy svůj plán. A je také sdělením, že Bůh bude jednat. Že se něco stane, že smíme na něco čekat.
Když se nám tedy v životě něco přihodí a my třeba nerozumíme tomu, proč se to stalo a jestli v tom je nějaký smysl, můžeme si uvědomit, že v tom nějaký smysl určitě je. Někdy nejsme hned schopni pochopit, v čem to bude mít svůj význam, ale třeba časem na to přijdeme. Každopádně si smíme říct – Bůh o tom ví, Bůh s tím nějak může naložit, může to použít ke svému záměru. Ještě důležitější ale je vědomí, že věci mají své pokračování. My lidé někdy žijeme v takové představě, že když něco na zemi skončí, tak jde o konec definitivní. Přitom tomu tak být vůbec nemusí. Není ani zapotřebí mít hned smutný obličej a myslet si, že už nic dobrého nemůže přijít. Když přijdete o práci, je určitě lepší si myslet, že nějakou zase najdete, než mít pocit, že došlo ke katastrofě. Dokonce, i když zemře nějaký blízký člověk, jsme ujišťováni o naději na věčný život. Když Ježíš odchází od svých učedníků, oni jen bezradně hledí k nebi. Asi si říkají – tak teď už je opravdu konec. Přečkali jsme ukřižování, hrob jsme našli prázdný, ještě jsme se s Ním po čtyřicet dní vídali, ale teď je konec. Nikdo nám Ježíše nevrátí, nic už Ho nepřipomene. A najednou dva muži v bílém rouchu, andělské bytosti. Sídlo Boží je někde mimo dosah našeho lidského rozumu. Oblak, o kterém píše autor knihy Skutků, že zastřel odcházejícího Ježíše, není oblak na nebi, ale oblak na myšlení. Sídlem Božím jsou nebesa, nikoli nebe. Proto dává jasný smysl i výtka andělů na adresu apoštolů – „Co tu stojíte a hledíte k nebi“. To je docela marné. Tam Ježíše nehledejme. Ježíš přijde. Mějme otevřené oči, abychom se neminuli s Jeho přicházením. Abychom neprošvihli ten moment, kdy už bude zase tady.
Ježíš vstoupil k Otci na nebesa. Není už s námi fyzicky. Neukazuje své rány po hřebech. Současně ale víme, že je nám stále přítomen. Přichází do našich životů, je nám blízko. Je tam, kde se sejdou dva nebo tři. Je tam, kde se mají lidé rádi. Je tam, kde se při vzpomínce na Něho láme chléb a pije z jednoho kalicha. Nemá smysl hledět k nebi a vyhlížet Ho. Nemá cenu smutnit, že už se nikdy neuvidíme, když přece máme tolik příležitostí k setkání, když smíme čekat znova a znova to dobré od Boha. Nemá cenu při každé životní prohře mít pocit, že už nic nemá smysl. Vždyť Bůh dává vždycky novou šanci, jak začít.
Nanebevstoupení Ježíše Krista je proto svátkem, který nás upozorňuje na to, co všechno ještě přijde. Smíme ještě hodně věcí čekat. Amen.
Kázání v neděli 28. května 2017 Phanuel Osweto