Žalm 71, 1–6; Efezským 1, 15–23;
Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekl: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Jan 11, 1–45
Milí bratři a milé sestry!
Pouze evangelista Jan nám vypráví tento pozoruhodný příběh o vzkříšení Ježíšova přítele Lazara. Zařazuje jej těsně před Ježíšův velikonoční příběh jako poslední ze sedmi znamení, na kterých se snaží ukázat a vysvětlit, kdo je to Ježíš.
Vrcholné verše této kapitoly slýcháme většinou na pohřebních shromážděních. „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.“ Jan 11, 25. Pozůstalí se k tomu někdy upnou celým srdcem a je jim dáno skrze slzy zahlédnout slávu Boží. Toto použití není nepatřičné, vždyť část příběhu se odehrává přímo nad hrobem a zbytek se zabývá zesnulým.
Můžeme být vděční, že autoři lekcionáře zařadili tento příběh před Velikonoce. To nám dovolí rozvinout jeho význam, jelikož sám čtvrtý evangelista jej pojednal jako před-velikonoční ochutnávku důsledků Ježíšova velikonočního vítězství. Na začátku vyprávění sestry vzkazují Ježíši: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Vlastně to byla přímluva, v níž apelovaly na Ježíšovu lásku.
Když se nemoc a smrt přiblíží do našeho okolí, ani my nemůžeme jinak, než s důvěrou apelovat na Ježíšovu lásku. I když svěříme nemocného odborné péči, zůstává náš Pán tím jediným, kdo uzdravuje, protože má skutečně všechno pod kontrolou. Zároveň nám Marie s Martou řekly, že nemoc a smrt se objevují i v životě těch, které Bůh v Kristu miluje.
Již minulou neděli jsme slyšeli, že Pán sám se ohradil proti názoru, že každé utrpení musí být trestem za hřích, a bránil učedníkům, aby po hříchu trpících pátrali i v životě jejich předků, jelikož takové pátrání k ničemu dobrému nevede. Zde evangelista pokračuje v této linii a prostřednictvím sester z Betanie odhaluje: Neplatí, že kdo je nemocen, není Bohem milován. Neplatí, že život věřícího člověka musí probíhat ve stálém zdraví, jít od pohody k pohodě, od úspěchu k úspěchu. Není pravda, že Pán Bůh nepřipustí v životech svých milovaných vůbec nic těžkého. Bylo by to pro nás příjemné, ale není tomu tak.
Je to trochu složitější. Pán na ten vzkaz přece odpovídá: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Není tedy vyloučeno, aby Kristovi milovaní byli nemocní a umírali, ale je zcela vyloučeno, aby skrze nemoc a úmrtí nad nimi smrt slavila nějaký triumf. Nemoc k nim sice přichází ničit, ale nakonec musí dělat něco jiného: oslavovat Syna Božího. On ji k tomu přinutí, ať už při tom vstaneme z lůžka, či nevstaneme. Ne že by pro Pána byl náš osud nedůležitý. Níže stojí, že i Lazarova smrt se Ho velice dotkla.
Může však nastat případ, v němž Jeho myšlení převyšuje naše, a proto se nestane, co očekáváme. Tak i zde. Pán Ježíš dostane naléhavý vzkaz sester, ale ještě celé dva dny se ani nehne. Zcela nepochopitelně ztrácí čas. Váhá snad proto, že cesta je příliš nebezpečná? Je na Něho vydán zatykač, bylo by pochopitelné a omluvitelné, že proto nikam nejde, ale Jej nezdržuje strach. Ostatně, není tak daleko od svých pronásledovatelů, odešel jen za Jordán, na místo, kde dříve křtil Jan. A když Mu o dva dny později učedníci vyčtou sebevražednost cesty do Judska, řekne jim, že den má 12 hodin a že nemůže klopýtnout ten, kdo se řídí světlem.
Světlo Panu Ježíšovi dává jistotu, že má ještě od Otce práci i čas na ni a že Jeho lhůtu nikdo nemůže ukrátit. Nakonec Pán Ježíš svou cestu načasuje tak, aby se objevil v Betanii s dokonalým zpožděním – čtyři dny po smrti Lazara. Nepředbíhejme však a vraťme se nyní k tomu, co si říká Ježíš s učedníky před cestou. Ti jako obvykle nerozumějí. Nedorozumění je usnadněno tím, že v řečtině nelze vůbec odlišit slovíčko usnout a zesnout, jak to můžou udělat moderní jazyky. Proto snadno mohou dojít k závěru: „Ano, Mistře, vidíš, že nikam nemusíme, Lazarovo tělo si už poradí samo.“ Mistr jim musí říci natvrdo: „Lazar umřel.“ Ale pak tím víc nechápou, že je vyzývá: „Pojďme k němu!“ Proč na té cestě trvá? Co se má odehrát? Čemu mají uvěřit? V tom zmatku říká Tomáš ostatním neprůhlednou větu: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Míní spolu s Lazarem? Tomáš byl Žid a Semité rádi vyjadřovali city v krajnostech. Proto mohu vyloučit, že nabádal k hromadné sebevraždě na pohřbu. Učedníky sice poutalo s Lazarem přátelství, ale nebyl pro ně zase tak důležitý, že by Tomáš kvůli němu také umřel.
Myslím, že v Tomášovi ještě dozníval předchozí hovor o riziku cesty do Judska. Že tuší: náš Mistr a Pán tam jde, aby zemřel. A vyzývá sebe i své druhy, aby setrvali při Ježíši, i když to bude znamenat mučednictví. Připomínka Ježíšova směřování ke kříži tu je zahalená dvojznačností Tomášovy výpovědi. Odhalí ji ten, kdo nezapomněl, co řekl Pán Ježíš v předchozí kapitole naplno: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne… A svůj život dávám za ovce. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe.“ Jan 10, 11.17–18a
Ježíš v Betanii na přivítanou uslyší výčitky. A tady opět ani my se nemůžeme divit. Doktor, který přijde, když jeho pacient už čtvrtý den leží v hrobě, je k nepotřebě. Proto Mu také Marta, Marie i smuteční hosté vyčítají, že nebyl, kde měl být, že nezabránil smrti, které mohl zabránit. Hosté si o Něm dokonce řeknou: „Teď brečí, ale když otvírá slepé oči, to se nemohl přičinit, aby tenhle neumřel?“ Jan 11, 37
Také my se v našich životech k těmto výčitkám přidáváme: „Pane, kdybys byl zde, nemusel/a bych zažít tohle či ono. Kde jsi byl, když jsem Tě volal?“ Naše bolavé srdce nemůže jinak, než svou bolest takto vykřičet. Pohled na to, co prožíváme každý den v našem životě, může nás přimět k tomu, že si budeme hodně stěžovat na Pána.
Ale hlavní byla další věta, ve které Marta pokračovala: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“Jan, 11, 22 Ano, Marta říká: Stále Ti věřím, že máš moc a že ji užiješ v můj prospěch. Vím, že mi ještě můžeš dát mnoho dobrého, třeba i nového zastánce.
Když to zazní i z naší řeči, tak také v našem životě On začne dělat nové věci; postaví se na naši stranu, i když my jsme si mysleli, že už je na všecko pozdě. A když jsme už někoho ztratili, dá nám nové dary, které zastřou bolest ze ztrát. Naši zesnulí sice nevstanou hned, ale až v nejposlednější den, a přesto náš život nebude okradený, vyprázdněný, smutný. Naplní se na nás, co vyznal o životě v Kristu apoštol Pavel: Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme. 2 K 6, 10
Milí v Kristu, Lazar nebyl prvotinou vzkříšených. On byl probuzen zpět do tohoto života, nebyl nesmrtelný. Tím prvním, kdo vstoupil skrze smrt do slávy Boží, zůstává náš Pán. On jediný se smrtí nikdy neuzavřel sebemenší spojenectví, a proto se na Něm sice mohla vyřádit, ale nemohla Ho udržet ve své moci.
Již dnes a nyní nás Ježíš mocným hlasem volá, jako když volal Lazara z hrobu. Volá nás z našich utrpení, starostí, únavy a zklamání. Volá nás zpátky do života, zpátky k naději, lásce a věrnosti. Volá nás k životu, který už nikdy neskončí. Neboť vzkříšení – to je Ježíš, kterého můžeš následovat nebo opustit nebo ignorovat. Bůh má moc vyrvat nás ze spárů smrti stejně jako Lazara. Záleží tedy jen na nás, zda se i v našem životě oslaví Bůh. Amen.
Kázání v neděli 2. dubna 2017 Phanuel Osweto