První čtení: Izajáš 6, 1–8 Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
Druhé čtení: Římanům 8, 12–18 A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
Evangelium: Jan 3, 1–17 Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Milé sestry a bratři v Kristu,
dnešní texty jsou plné nehynoucí naděje pro veškeré lidstvo zde na zemi. Zaslibují nám účast na budoucí Boží slávě, která má být i na nás zjevena. Necháme-li se vést Duchem svatým, stáváme se dětmi Božími a v radosti i v utrpení můžeme volat k našemu Otci, který je vždy připraven naslouchat a vyslechnout naše volání.
Texty, které jsme slyšeli, můžeme zároveň chápat i jako určitý vzor křesťanské odpovědi na volání Otce, jenž se v nich obrací na své děti, anebo jako svědectví působení Ducha svatého, skrze nějž jsme o našem synovství neustále ubezpečováni, dokud se s tímto tvrzením neztotožníme a nebudeme moci sami sobě říci tu opojnou a osvobozující větu, že jsme skutečně dětmi Božími.
V prvním čtení jsme se spolu s prorokem zúčastnili nebeské bohoslužby. Lem roucha Panovníka, který naplňoval chrám, nám propojuje nebeský výjev se světem. Zároveň je tím vyjádřena i Jeho velikost, neb k naplnění chrámu stačil jen lem, nic víc se tam už nevejde. Můžeme zde spatřovat i Hospodina, kterého nelze ničím ohraničit. Bůh je všude, ve všem, v každé živé bytosti, a to Izraelité moc dobře poznali v babylonském zajetí, když přišli o chrám. A i my dnes víme, že Jej nemůžeme někam zavřít, že Jej nemůžeme zaškatulkovat. Takovým jednáním bychom si sami hráli na boha, a to nám opravdu nepřísluší. K prostoru mimo náš svět, ale i mimo čas, poukazují i serafové, okřídlené bytosti, jež opravdu nejsou bytostmi z našeho světa. Pod tíhou tohoto vidění si Izajáš uvědomuje Hospodinovu svatost, důstojnost Jeho slávy, která zavazuje jeho, ale i nás k účasti na tomto velikém díle svatosti a Boží slávy. K tomu je ale zapotřebí přiznat si v pokoře srdce „Běda mi, jsem ztracen“ a odevzdat svoji existenci zde na zemi do rukou Božích, tak jak to učinil Izajáš. A opravdu, jeho rty byly očištěny uhlíkem z oltáře, na kterém se pálily oběti, a jejich vůně byla Bohu libá. Izajáš přináší svým pokáním a následným očištěním skutečnou oběť, oběť, která se nedá koupit jako dobytče, které je poté použito jako zástupná oběť. Jeho oběť je vroucí, upřímná, skutečná a bolestivá. Jde o oběť, která mu umožňuje jít dále životem, ale jinak než doposud. Svou obětí se stává Božím člověkem, a tím se dává plně k dispozici. Teprve nyní může odpovědět na Panovníkův hlas „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ „Zde jsem, pošli mne!“ A spolu se serafy může volat: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plna jeho slávy.“
Nikodém, o kterém jsme četli v evangeliu, vidí v Ježíši učitele poslaného od samého Boha, neboť nikdo nemůže činit taková znamení, není-li s ním Bůh. Ježíš přinesl největší, nejčistší a nejbolestivější oběť, abychom se i my mohli znovu zrodit z vody a z Ducha, být spaseni a vejít do Božího království. Vždyť Bůh poslal svého Syna na svět, aby skrze něj byl svět spasen. V Ježíši, v Jeho životě a v Jeho oběti, se zjevil Boží záměr se světem, ale i cesta, jak tento Boží záměr můžeme naplnit. Ježíš nám sám objasňuje Spasitelovo dílo, když se k Němu obrací v modlitbě slovy: „Otče oslav své jméno“ (J 12, 28) Stejně jako Izajáš, tak i Ježíš viděli Boží slávu, Jeho svatost, a svým jednáním nám dávají příklad, abychom i my viděli a mohli oslavit Jeho jméno k Jeho slávě, která má být na nás zjevena. V Jeho jménu je vše, celý svět, celý vesmír. Vždyť On vše stvořil a stále tvoří, zjevil se nám ve svém Synu a je i posvětitelem v Duchu svatém. V Jeho jménu se i právě my, obyčejní lidé, stáváme svatými neboli Božími dětmi. A je to Duch Boží, který opakovaně dosvědčuje našemu duchu, že jsme dětmi Božími, až sami uvěříme.
Jde o univerzální pravdu, platnou pro každého člověka bez rozdílu, i přes to, že jsme každý jiný, že se tolik navzájem odlišujeme. Ale zrovna v jinakosti nalézám pravou krásu Spasitelova díla a zároveň naplnění Božího záměru „Otče oslav své jméno“. Jak se píše v textu písně Wericha a Voskovce „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.“ Právě v církevních společenstvích, v jednotlivých sborech, farnostech vidím možnost plného uplatnění našich povahových rozdílností, i lišících se darů a schopností daných nám od Boha. Každý máme jiné rozumové i tvůrčí nadání, talent, vlohy, ale dohromady uděláme moc, a každý se může, má podílet na vytváření i třeba malého, ale živého a radostného společenství, které bude dosvědčovat Boží lásku, spravedlnost a naději pro nynější i budoucí svět, opravdu každý z nás zde najde své uplatnění. Využijme proto našich jinakostí a vytvořme v Jeho jménu jednotu, ve které se vše oslaví. Bůh po nás chce, abychom byli svatí, neboť On je svatý. Buďme tedy svatí v našich životech, v našem jednání. Dejme se plně k dispozici pro Boží dílo, ať můžeme i my zde společně se serafy volat „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Amen.
Zdeňka Chaloupková 30. května 2021