První čtení: Galatským 5, 19–25 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.
Druhé čtení: Matouš 3, 8–10 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: „Náš otec je Abraham!“ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Evangelium: Jan 15, 1–6 Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
Milí bratři a sestry,
pro dnešní kázání jsem použila lekci o ovoci Ducha svatého, kterou na svému webu připravila Apoštolská církev. Toto téma jsme probírali minulý týden na naší sborové dovolené a jeho připomenutí bude užitečné pro nás všechny, kteří jsme dnes do kostela přišli.
Biblické verše, které mluví o ovoci, ukazují ke zvláštní věci. Hned v úvodu Matoušova evangelia říká Jan Křtitel farizeům, kteří se přišli nechat pokřtít, že teprve jejich ovoce spolehlivě ukáže, zda je jejich pokání opravdové či nikoliv (Mt 3, 8) a nenechává nás ani je na pochybách, že pokud jejich život ovoce neponese, skončí ve věčném ohni (Mt 3, 10). Dále, v Janově evangeliu, Pán Ježíš učí své učedníky, jakým způsobem mají ovoce nést (J 15, 1-6), a teprve potom apoštol Pavel vypočítává sborům různé druhy ovoce, které při nich jejich Pán bude vyhledávat (Ga 5,22–23 a Ef 5,9).
Lektor věří, že to není jen náhodná posloupnost veršů, nýbrž i princip, jak k učení přistupovat. Nejprve si musíme uvědomit, že předmět, kterému se chceme naučit, je pro nás důležitý, v tomto případě dokonce životně důležitý. Kdo z nás by chtěl skončit ve věčném ohni? Tato skutečnost je již sama o sobě dosti motivující k tomu, abychom se ptali, jak tedy ovoce nést. A teprve pak, když se ujistíme o základním principu, můžeme se pustit do jednotlivých podrobností.
Důležitost ovoce
Život křesťana je na mnoha místech Bible přirovnán k ovocného stromu nebo vinné révě. Boží království pak bývá přirovnáno k zahradě nebo vinici a Bůh sám v těchto podobenstvích vystupuje jako sadař, resp. vinař. Ten stromy sází, stará se o ně, štěpuje, hnojí a prořezává. V určitém čase však přichází sklidit úrodu. Proto strom, kromě mnoha jiných funkcí, které na zahradě plní, má úkol zásadní, a to je nést dobré ovoce.
Lektor nedávno navštívil jednu sestru, která má obrovský sad s množstvím nejrůznějších stromů. Když zahradou procházel, bylo to na podzim, udivila ho jedna věc. Celá řada stromů byla vykácena, pořezána a připravena ke spálení. Vzpomínal si, že ještě na jaře tyto stromy nádherně kvetly a celý sad voněl. Bylo mu stromů líto, a tak se zeptal, co se stalo. Dostal odpověď, že se jednalo o švestky, které onemocněly určitou, na jižní Moravě rozšířenou chorobou, která jim znemožňuje dobré ovoce nést. Jediné, na co tyto stromy byly ještě dobré, byl oheň. Bezděky si vzpomněl na Jana Křtitele.
Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. (Mt 3,8–10)
Tento verš zde není proto, abych nás strašil, ale proto, abychom si uvědomili, že tomuto hroznému trestu jsme zásluhou dobrovolné smrti Pána Ježíše Krista unikli, protože spaseni jsme zadarmo, pouhou milostí skrze víru (Ef 2, 8). Toto spasení se však musí v ovoci dobrých skutků projevit. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, (Ko 1,10)
Strom je hnojen, zaléván, okopáván a prořezáván, ale sadař bude jednou žádat ovoce. Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. (Ř 7, 4)
Jak vypěstovat ovoce
Práce člověka. Obraz člověka jako stromu nebo révy neplatí jen o křesťanech, ale o každé lidské bytosti. Pouze křesťan však může nést dobré ovoce. Člověk, který Pána Ježíše do svého srdce nepřijal, také nese ovoce, a to může na pohled vypadat i lákavě, nicméně je nepoživatelné, plané, trpké, hořké a kyselé. Jsou to plody sebespravedlnosti, ctižádosti, soutěživosti, sebelásky…, není to však ovoce spravedlnosti z Ducha svatého.
Jak se však k ovoci Ducha svatého dopracovat? Jak je nést? Boží slovo je v tomto ohledu velmi praktické a říká nám, že musíme zůstávat v Kristu. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15, 4–6)
Toužíme-li nést dobré ovoce, musíme si přiznat, že pro nás samotné je to zhola nemožné. Člověk sám je v tomto podobenství přirovnán k ratolesti, příp. k větvi. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! (Ř 11, 17–18)
Větev nikdy nemůže nést ovoce sama od sebe. Když byl lektor malý, trhali s maminkou asi tři týdny před Novým rokem větvičky z třešní a dávali je do vázy. Vždy ho udivilo, že ačkoliv byla zima, tyto větvičky v teple a vodě na Nový rok rozkvetly. Nikdy však na nich, k jeho velkému zklamání, neuzrály třešně. Podobně to může být i s lidmi. Mnozí, kteří přišli do církve, kde se setkali s láskou, přijetím a Božím slovem, rozkvetli jako třešňové větvičky. Pokud však neučinili pokání a nebyli naroubováni v Krista, velmi rychle odkvetli a uschli.
Pán Ježíš nám však říká „zůstávejte ve mně“ a je to Jeho jediná podmínka. Co to však prakticky znamená? Učedníci vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se (Sk 2, 42). Stručně řečeno, kdo žije ve společenství se svým Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem, miluje svůj sbor a svoji církev, chodí na shromáždění, čte si Boží Slovo a modlí se, ten nemusí mít strach, že zůstane bez ovoce.
Práce Boží. K nesení ovoce Ducha svatého je tedy z naší strany zapotřebí jediného, a to zůstávat v Kristu. Je však dobré vědět, v čem spočívá práce našeho nebeského Otce, vinaře a sadaře. Pán Ježíš nám o tom říká: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (J 15, 1–2)
Můžeme si myslet, že když už konečně nějaké ovoce začínáme nést, tzn., že již při každém napomenutí nevyskočíme, když nám ujede autobus, nezačneme hubovat, a na urážku dokážeme odpovědět vlídným slovem, máme vyhráno. Nikoliv, je to teprve začátek. Nastává totiž další fáze, a to je „čištění“.
Když se vinná réva stane plodnou a začne rodit první hrozny, je třeba, aby ratolesti sílily a nevysilovaly se dalšími planými výhony. Není tedy jiný způsob, než tyto výhony odstranit. Kolik má jen mladý křesťan snů, co všechno by chtěl stíhat, kde všude touží sloužit atd. Ale najednou je tu Pán a Jeho milující ruka tyto plané výhony vylamuje. On ví, že se Jeho ratolest nesmí zbytečně vysilovat. Bůh používá své služebníky – našeho pastora, staršího, vedoucího skupinky atd. – skrze něž náš dobrý Pastýř říká k našim aktivitám „ne“. Teď teprve pocítíme, že Pánovo „zůstávej ve mně“ není vůbec snadné. Jeho cílem však je nám ještě více požehnat, chce se při nás ještě více oslavit, chce, aby naše ovoce bylo ještě hojnější.
Přestože vinná réva má velmi slabé ratolesti a nízký kmen, její kořeny dosahují až do dvaceti metrů pod zem. Ano, Pán nám brání v našem růstu „nahoru“, ale nikdy nám nebude bránit v našem růstu „dolů“. Ve chvíli čištění napněme proto síly k Božímu Slovu, k modlitbě a zapouštějme kořeny ještě hlouběji. Modleme se v skrytu, zůstávejme ve ztišení se svým Pánem a jeho Slovem. A proto, jsi-li čištěn, zakořeňuj, děkuj a znovu děkuj. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Ko 2, 6–7)
Možná úskalí
Řada křesťanů, kteří si připadají nedostateční, se nad svým stavem upřímně rmoutí. Jiní si naopak připadají velmi zralí a plodní. Obojí však většinou dělají jednu chybu. Svoji zralost hodnotí ve srovnání s ostatními. Když vidí křesťany plodné a zralé, připadají si sami planí, pokud naopak potkají křesťanské novorozence, připadají si sami zralí.
Když se podíváme na dvouletý stromek, stěží bychom mu mohli zazlívat, že zatím nenese tolik ovoce, jako strom dvacetiletý. Malý stromek nemusí mít komplexy z toho, octne-li se vedle ostříleného a léty mnohokrát prořezaného a zjizveného duchovního velikána. Běda však tomuto velikánu, začne-li se před tímto duchovním nedochůdčetem naparovat. Horší je to, když dvacetiletý strom má stejné množství ovoce jako stromek pětiletý, ale i zde platí, že není strom jako strom. Třešní bude na stromě vždycky více než jablek, a tak se netrapme, že nejsme třešní, když jsme jabloní. Obecně platí, že čím déle ovoce zraje, tím déle také vydrží. Vzájemným porovnáváním toho tedy mnoho nezjistíme. I zde nám Boží slovo velmi moudře radí. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. (Ga 6, 4)
Když byl lektor malý a chtěl vidět, jak rostu, děda ho vždy postavil zády ke skříni a ve výši jeho hlavy udělal čárku. Tak mohl sledovat svůj růst. Jeho bratr byl starší a o hlavu vyšší. Bylo bláhové se tím trápit. Když tedy chceme vidět pokrok v růstu svého ovoce, musíme se poměřit pouze svým vlastním přírůstkem.
Druhy ovoce
A nyní se již dostáváme k jednotlivým druhům ovoce. Jsou různé stromy, a tedy i různé druhy ovoce. Stejně tak je to s ovocem Ducha svatého. Jejich nejucelenější výčet nám přinášejí epištoly Galatským a Efezským. I když se v epištole Efezským nemluví přímo o ovoci Ducha, věřím, že toto ovoce patří do stejné kategorie. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Ga 5, 22–23) Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. (Ef 5, 9)
Hned v úvodu verše je uvedeno, že se jedná o ovoce Ducha svatého. Nejedná se o ovoce křesťana.
Je to Duch svatý, který je při nás vypěstoval a po celou dobu formoval a utvářel. Duch svatý se angažoval mnohem více než jakýkoliv sadař. Šel tak daleko, že se stal mízou, která proudila z kořene až do jednotlivých naroubovaných větví. Nás, plané rouby, neodvrhl, ale přijal jako vlastní. Neštítil se nás v našich slabostech, hříších a pádech. Po celou dobu, kdy nás Otec prořezával, nás Duch svatý těšil, radil nám a vyučoval. Nedá se říci, že by byl s námi, vždyť On byl a je v nás! Dodává našemu ovoci hodnotu a jen Jeho zásluhou je toto ovoce pro Otce nyní přijatelné. Je to plným právem Jeho ovoce. Je to On sám, jenž je trpělivý, laskavý, pokojný, dobrotivý, věrný, tichý, radostný, pravdivý, spravedlivý, láskyplný…, a je to tedy ovoce vypůsobené k Jeho obrazu. Zde není naprosto nic mého. Naopak, k tomu, aby On ve mně mohl své ovoce utvářet, jsem musel zemřít. Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. (Ř 7, 4)
Lektor jednou viděl v zahradě starou jabloň. Nebyla nijak velká, její sadař jí patrně nedovolil růst do závratných výšin. Její větve nebyly košaté, zdály se mu drobné a slabé, ale byly obsypány nádhernými, velkými, červenými a zralými jablky. Co ho nejvíce udivilo, že se tyto větve pod tíhou ovoce skláněly k zemi. Duch svatý mu tím něco ukázal.
Čím je křesťan zralejší, čím více ovoce nese, tím hlouběji se před svým Pánem sklání. Neukazuje na odiv svůj vzrůst ani sílu, přesto nás upoutá svým zralým a dobrým ovocem, které na něm z Ducha svatého uzrálo.
Kázání 2. srpna 2020 zpracovala Jarmila Chytilová podle 12. lekce Apoštolské církve
https://apostolskacirkev.cz/prvni-kroky/ovoce-ducha-svateho-12-lekce