Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. (Žalm 119, 1–2)
První čtení: Deuteronomium 30, 15–20 Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.
Druhé čtení: Skutky 7, 2a.51-60 Štěpán začal mluvit: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.
Evangelium: Lukáš 21, 26-28 Ježíš řekl: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý
svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“
Pokoj Vám, sestry a bratři v Kristu.
Jako každý rok i letos si připomínáme památku umučení jednoho z Ježíšových následovníků, diákona Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého. Ale nejde zde jen o něj, o Štěpána, vždyť kolik věřících bylo po další staletí pro Ježíše, jenž nepřišel, aby soudil svět, ale aby svět spasil, umučeno anebo pro evangelium trpělo? A v neposlední řadě jde i o nás samotné, kteří vedeme svůj každodenní zápas o svoji víru, o svůj život v Kristu.
Bůh nám dává na vybranou, po které cestě půjdeme, kudy se vydáme, zda budeme jenom přihlížet, anebo následovat příkladu Ježíše Krista. Chápeme ale, co se po nás vlastně chce? V prvním čtení Mojžíš připomíná izraelskému lidu před vstupem do zaslíbené země, co je v životě důležité: „Předložil jsem ti dnes život i smrt, vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na Něm závisí tvůj život.“ I pro nás jsou tato slova stále živá, aktuální a jsou i odpovědí na otázku, jak dál přistupovat k našim životům. Někdy se nám ale může zdát, že náš život směřuje ke smrti, je až ke smrti těžký, jak pak můžeme v takové chvíli volit život?
I Štěpán se ocitl v podobné situaci, když byl lživě obviněn několika muži, že mluvil rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu a byl následně postaven před radu, aby se hájil. Právě Štěpán Izraelce, ale i nás, jako Boží lid, konfrontuje se skutečností, že ne on, ale oni se zřekli Mojžíše, a tím i Boha samého. Mojžíše, který pro ně přijal slova života, odmítli a zatoužili opět po Egyptu. Jsme zde svědky paradoxu víry, kdy Štěpán, i když si je vědom toho, že jeho řeč povede k jeho smrti, volí život. Nebojí se hlásat pravdu i ve chvíli smrti, nebojí se následovat Ježíše Krista, neboť věří, že byl po třech dnech opět vzkříšen, věří v život věčný skrze Ježíše Krista. Štěpán nám ukazuje, že smrt nemusí být konečná a že i ve smrti můžeme nalézt plnost života. Zvolit si život znamená jít za světlem, za Kristem. Štěpán i na konci své pozemské cesty, kamenován, mučen, pozvedá svoji hlavu k nebi a vidí nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží. Vidí velikou slávu Syna člověka a ví, že vykoupení je blízko. A vydává, stejně jako Ježíš, své poslední svědectví „Pane odpust jim tento hřích.“ Nesoudí, nezlořečí kamenujícím, ale prosí za jejich spásu Krista. Štěpán za svůj život urazil dlouhou cestu, cestu porozumění, smíření a odpuštění.
A tomuto velikému svědectví Boží lásky, působící zde skrze Štěpána, přihlíží Saul, tehdy ještě mladý, jehož čas pro Krista má teprve přijít. Saul, později zvaný Pavel, byl velice vzdělaný, vychován ve víře svých předků, byl pln horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání, tak jako jeho bratři. Pronásledoval a přiváděl k soudu křesťany, kteří se rozprchli po Judsku a Samařsku, z čisté víry v jediného Boha. Štěpánova smrt pro něj byla spravedlivá a Štěpánovo svědectví mu nepostačilo k pochopení skutečné pravdy. Jak se říká „zvyk je železná košile“ a změnit své smýšlení, tradice a zvyky, ve kterých jsme byli vychováni, i když jsou mylné, je velmi těžké a pro někoho zcela nemožné. I přesto je Bohem vyvolen a povolán. Ježíš, kterého pronásledoval, se mu zjevil a Pavel v Něj uvěřil, uvěřil, že je Syn Boží.
Jak rozdílné jsou cesty k víře, někomu stačí uslyšet Boží slovo, aby uvěřil, někdo se musí k tomu, aby se v něm probudila skutečná víra, s Bohem setkat, jiného musí Hospodin přímo zachránit před vlastní záhubou a vytáhnout jej na světlo, ke světlu.
I Pavla by jeho minulý život, jeho scestná mysl zavedly do marnosti nebýt Ježíše. Pavel naštěstí pochopil, že milost Boží, jež mu byla zaslíbena, jej chce přivést k novému životu, k životu v poznané pravdě. Je pozván, a my s ním, k překročení řeky Jordán, ke vstupu do Božího království. Tato cesta není ale vůbec jednoduchá, Bůh po nás žádá naprostou změnu našich životů, naší mysli, názorů. Na některé zvyky, slova, způsoby chování, kterými jsme doposavad žili, budeme muset zapomenout a nechat se ve víře vést jen Ježíšem. Tak jako Ananiáš, který věděl, že Pavel pronásleduje křesťany, a přesto uposlechne Ježíše a jde do domu, kde přebývá Pavel, přijme jej jako svého bratra a uzdraví jej, aby Pavel mohl opět vidět. Jak dalekou cestu musel asi Pavel ujít, a budiž nám tím příkladem, od tvrdého pronásledování křesťanů na začátku k přiznání, že nemá nic na svou omluvu ten, který soudí druhé, a že máme jeden druhého přijímat tak, jako Kristus k slávě Boží přijal nás všechny.
A na jakém úseku cesty stojíme my? Jsme na začátku, kdy si dovolíme soudit druhé, i když se domníváme, že jen z čisté víry? Nebo již něco tušíme, ale ještě jsme nepochopili? Anebo jsme již schopni si přiznat, že i pro nás jsou určena Štěpánova slova „Pane, odpust jim tento hřích“, vedoucí k překročení řeky Jordán, k pokání, k pochopení skutečné pravdy, ke smíření se světem a k odpuštění. Ať už stojíme na jakémkoliv úseku cesty, buďme vytrvalí, nevzdávejme se naděje a věřme, že i my jednou poznáme skutečnou pravdu, podle které dokážeme i my žít, tak jako Štěpán a Pavel. K tomu nám dopomáhej Bůh, Amen.
Zdeňka Chaloupková 26. prosince 2021