První čtení: Genesis 9, 8–17 Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“
Druhé čtení: 1. Petrův 3, 18–22 Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.
Evangelium; Marek 1, 9–15 V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
Sestry a bratři,
společně jsme dnes vykročili do postního období. Je to již téměř rok od té doby, kdy nás zasáhla stále trvající pandemická situace. Tehdy bylo postní období překvapivé a zvláště intenzivní. Nyní vstupujeme již do dalšího postního období v čase pandemie. Po téměř ročních protiepidemických opatřeních je často naše odhodlání slabé a počáteční snaha pojmout tento čas jako čas intenzivnějšího boje se může zdát nemožná. Ale jak nám pomáhá víra v takové situaci a koho volá dnešní evangelium k obrácení? Evangelium volá nás všechny, kteří jsme unavení, nemocní a máme starosti ze všeho kolem nás.
Jestliže sám Ježíš, Boží Syn, musel v plnosti svého lidství zakusit námahu a tvrdost duchovního boje, oč více musíme my, křesťané! Zkušenost, kterou Ježíš při křtu prožil, když byl svým Otcem nazván „milovaným Synem“ (Mk 1,11), mu neotevřela „širokou cestu“ chráněnou před zkouškami, naopak: ihned potom, co byl Janem Křtitelem ponořen do řeky Jordán, je Duchem vyveden na poušť.
Na poušti Ježíš pobýval 40 dní, v místech, kam ho vedl duch, a tam byl po 40 dní zkoušen. My všichni víme, jak vypadá poušť. Co ale poušť znamená v duchovním slova smyslu? Naše životní situace (ať je to tato pandemie nebo něco jiného), nás může také vystavit poušti. Na poušti jsme konfrontováni s různými stíny a člověk s nimi musí zápasit. V tomto zápase v nás může uzrát to, co je pravé, to, co nás otevírá, abychom slyšeli tichý Boží hlas.
Ježíš, jak čteme, byl vyveden na poušť, kde ho mezi dravou zvěří andělé obsluhovali. To je zajímavý kontrast, dravá zvěř a obsluhování anděly. Ten text nám říká, že se i my máme pokusit sami v sobě rozlišit hlasy divokých zvířat, což je symbol pro naše temné stránky – ty nás někdy přespříliš ovlivňují a odkloní od lásky Kristovy. Myslíme málo na Boží věci, necítíme potřebu se modlit, duchovní život pak pro nás není až příliš důležitý. V podstatě nám naše jednání zabrání, abychom mohli zaslechnout tichý Boží hlas, abychom mohli být “obsluhováni anděly”.
Postní doba je k tomu, abychom se zklidnili a pokusili se slyšet tichý Boží hlas v sobě. Ježíš Kristus je tedy na poušti pokoušen, prochází určitou zkouškou. Když uplynulo čtyřicet dní, odchází Ježíš z pouště, aby se pustil ve stopách Jana Křtitele, protože – jak je psáno – se naplnil čas. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.
Čiňte pokání a věřte evangeliu. I tato slova dnes zazněla. Text nám říká, že Boží království se přibližuje, že není jen někde v neznámu a nedostupně vzdálené. Na toto vědomí máme odpovědět otevřeností svého srdce, obrácením. Máme odpovědět vyjitím z našich pohodlných míst a zapojit se aktivně do života našeho sboru a služby Bohu. To “čiňte pokání” znamená změnit směr tak, jako kdybychom se otočili za někým, kdo na nás na ulici zavolal.
Stejně tak nás dnes volá Bůh. A neznamená to, že potom vykročíme a jdeme za někým nebo za Bohem slepě. Naopak to “čiňte pokání” znamená, že dostáváme jiskru porozumění kam a ke komu vlastně máme jít. Tedy máme se obrátit a přijmout směr, který evangelium ukazuje, to je význam onoho “věřte evangeliu”. Jenom tedy, když pevně věříme, budeme si moci uvědomit i důležitost společenství. Důležitost pevného vztahu s Bohem, který nás volá a chce přebývat v našich životech.
K tomuto poznání potřebuje každý z nás schopnost umět rozlišovat – a chvíle na poušti (ve tmě) jsou právě těmi chvílemi, které nás tomu učí, dávají nám schopnost rozlišení.
Sestry a bratři, i když se nechystáte na poušť, ba ani na pobyt ve tmě, tak přesto je tu možnost, a tou je právě postní doba, kterou lze prožít stejně, jako čas na poušti – vědomě se začít osvobozovat od věcí, které nás sužují, které nás rozčilují, které nás jenom a pouze povrchně baví, ale vnitřně nás nechávají chladnými. Postní doba, těch relativně krátkých 40 dní, nás zve, abychom šli hlouběji, abychom byli více otevření změnám, které nám mohou skutečně prospět. Abychom se ochotně učili vidět důležitost života s Bohem. V tomto úsilí pochopitelně nejsme sami: Kristus s námi odchází na poušť, abychom mohli bojovat proti zlu, které je uvnitř nás. On za nás a za naše hříchy zemřel jednou provždy, říká Petr v dnešním druhém čtení, spravedlivý za nespravedlivé, a to právě proto, aby nás přivedl k Bohu, a tak vlastně umožnil naše obrácení. Amen.
Phanuel Osweto 21. února 2021