Kaz 3, 1–15; Zj 21, 1–6;
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´ Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ Mt 25, 31–46
Milí přátelé, pokoj vám!
Podobně jako na Štědrý den nám dnes kalendář vyvedl pěkný kousek: je neděle – první po Vánocích – a zároveň nám končí občanský rok 2017, většina národa se chystá slavit Silvestra, den pojmenovaný po jakémsi starověkém papeži, který by byl pravděpodobně upřímně zděšen, kdyby viděl televizní estrády a hektolitry alkoholu, které si lidé dnes spojují s jeho jménem. Jinými slovy, kalendář nám nabízí pro naše dnešní zamyšlení mnoho podnětů, a tak se pojďme alespoň některými nechat oslovit, možná v nich objevíme i cosi společného.
Ze všech textů, které jsme slyšeli, vyplývá, že jako lidské bytosti jsme postaveni do světa v hranicích prostoru a času. Pozemský život člověka je vymezen časovými hranicemi zrození (početí) a biologické smrti. Nanejvýš jsme schopni nežít z okamžiku do okamžiku, ale můžeme se dívat zpátky do minulosti, přemýšlet o budoucnosti a na základě těchto myšlenek hledat své místo v přítomnosti.
Do minulosti se ohlížíme na konci každého občanského roku. Přemýšlíme nad tím, co (nebo koho) odcházející rok dal a vzal. Kniha Kazatel to vystihuje známým zjištěním, že v čase mají místo věci dobré i zlé, ale i lidé, události se objevují, a pak zase mizí – jako květiny, které zasadíme a pak je vytrhneme, abychom zase příště zasadili jiné. Kazatelovo konstatování může být na první pohled skličující – trochu to působí dojmem, že jsme odkázáni být trpnými diváky věčného kolotoče věcí dobrých i těch méně dobrých. Ba co víc – namáhavě tímto kolotočem otáčíme celý život. Je tu ale něco, co stojí tak trochu mimo: čteme, že vše dobré pochází od Boha a to, co Bůh činí, má trvalou hodnotu – přetrvává to navěky, do oné věčnosti, po které člověk skrytě žízní – neboť vidí svůj život jako celek a ptá se po jeho smyslu. A tak můžeme v důvěře předpokládat, že pokud se podílíme na dobru, podílíme se na Boží věci, a tím na něčem, co nezmizí z dějin.
Z Janova Zjevení však zaznívá hlas, že kolotoč zápasu dobra a zla, objevování se a mizení, vzniku a zániku jednou skončí. Bůh, který vstoupil do naší časovosti, jednou čas ukončí a vše pojme do své věčnosti, svět bude obnoven, pro zlo, v Janově vidění symbolizované temnými silami moře, zde již nebude místo. Obraz Jeruzaléma a stánku, který ve Starém Zákoně symbolizoval Boží přebývání s lidmi, se stane plnou skutečností, lidé proměnění mocí Ježíšovy oběti a lásky vstoupí do světa Božího, tak jako při vtělení, při zázraku Vánoc vstoupil Bůh do světa lidského.
Máme tu ještě text evangelia. Obraz všeobecného posledního soudu jakoby tvořil svorník mezi světem Kazatele z Jeruzaléma a světem Jana z Patmu. Ježíš užívá podobenství pastýře, který večer po skončení pastvy rozděluje dosud jediné a pomíchané stádo na ovce a kozly. Podle vykladačů prý proto, že kozlové na noc potřebují více tepla než ovce. Jisté je, že kozlové z evangelia si tepla „užijí“ až až. Toto podobenství nám ukazuje, že klíč k zařazení napravo nebo nalevo má v ruce každý, kdo stojí před Ježíšem – cokoliv učinil nebo neučinil nejmenšímu z bratří, učinil nebo neučinil Tomu, který usedl na trůn své slávy. Ve svém životě není nikdo trpným divákem. Ježíš nám obraz krále soudícího národy vykresluje proto, abychom se k druhým chovali dobře a s láskou.
Když se tedy díváme na tyto texty, můžeme v nich vidět vztah času a věčnosti. Můžeme v nich ale také vidět, kde můžeme hledat v prožitém a prožívaném Boží stopu. Na rok, který právě dnes končí, se můžeme dívat jako na právě „odkroucený metr“. Můžeme jej však také vidět jako čas, ve kterém byl s námi Bůh, jako prostor, kde jsme se s Ním společně setkávali ve všem dobrém, co pro nás učinil, i v tom, co jsme učinili my, kde se s námi setkával i ve velkých, malých i nejmenších, kteří nám zkřížili cestu.
Texty ze Zjevení a evangelia však hledí do budoucnosti – neboť v minulém a současném je Boží přítomnost skryta, budoucnost však patří plně Jemu. Proto se máme s vděčností radovat z toho dobrého, čeho se nám celý rok dostalo, s pokáním a touhou po nápravě hledět na své dluhy vůči Bohu i bratřím a sestrám, ale hlavně hledět do budoucna s nadějí, že dobré má na rozdíl od všeho zlého hodnotu, která nepomíjí. Vždyť cílem, ke kterému jako sbor a společenství křesťanů ve světle evangelia kráčíme, je Ten, který o sobě řekl: „…já jsem ta cesta, pravda i život.“(J 14, 6) Amen.
Kázání v neděli 31. prosince 2017 Phanuel Osweto