První čtení: Izajáš 55, 10–13 Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.
Druhé čtení: Římanům 8, 5–11 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Evangelium: Matouš 13, 1 9.18–23 Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“
Prorok Izajáš vyzdvihuje sílu a moc Božího slova: Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná zdárně, co chci, k čemu jsem je poslal. Když se Bůh rozhodne něco udělat nebo něco sdělit, žádná lidská nebo jiná protibožská moc není schopná to zastavit, zvrátit nebo umlčet. Podobně jako sníh nebo déšť nic nezastaví, aby dopadl na zem a svlažil ji. Podstatou Božího deště, Božího slova je zavlažovat naše srdce, občerstvovat naši duši, abychom byli schopni vydávat úrodu. Zušlechťuje nás: Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta.
Boží slovo proměňuje mezilidské vztahy. Vnáší do nich lásku, pokoj, radost, odpuštění, milosrdenství, spravedlnost. Je potravou pro naše tělo, duši a ducha.
Izajáš obrazně popisuje působení Božího slova: naplňuje nás vnitřním pokojem a radostí, vede nás k chvále Boží: S radostí vyjdete a budete vedeni k pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Naše práce a námaha, která nám dříve přinášela jen trní a bodláčí, se promění do nové kvality: Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. Boží slovo má životadárnou a proměňující moc.
Realita našeho křesťanského života, jak víme ze své zkušenosti nebo když se rozhlédneme po církvi kolem sebe, je jiná. Ježíšovo podobenství ukazuje, proč tomu tak je. Vidíme, že je velice podstatné, jak přijímáme Boží slovo, které k nám ústy někoho přichází. Jak s tím, co slyšíme, dál pracujeme. Kolik místa jsme mu ochotni ve svém životě dát.
Ježíš svým učedníkům, zástupu lidí i nám předkládá podobenství o rozsévači (lépe řečeno o různých typech půdy, do nichž je zaseto Boží slovo). Za postavou rozsévače můžeme vidět Ježíše, Boha samého, ale též proroky, evangelisty nebo misionáře a kazatele, kteří nám Boží slovo přinášejí. Osoba rozsévače není důležitá. Kvalita zrna je daná. Rozhodující je typ půdy, do níž semeno Božího slova padá, tj. naše schopnost slovo slyšet a přijmout (nechat ho v sobě vzklíčit a dál s ním pracovat).
Ježíš zmiňuje 4 typy půdy (situace):
a) Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty a přilétli ptáci a sezobali je. …Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce. Existují různé vnější okolnosti, které nám zabraňují přibližovat se k Bohu – ať už to je politický režim, který cíleně brání hlásání a šíření Božího slova nebo vnější vyrušení, které krade naši plnou pozornost tomu, co do nás bylo zaseto. A tak nám unikne, že k nám mluví Bůh sám. Nedojde k setkání Boha a člověka v jeho slovu (např. pozvánka na akci do kostela, kterou přeruší nějaká událost, která přehluší to, co se tam dělo podstatného). Boží slovo je z našeho srdce odstraněno, aby nemohlo vydat užitek.
b) Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen uschla. …To je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde pronásledování nebo tíseň pro to slovo, hned odpadá. Jsou nadšenci pro určité myšlenky, ideály, kteří Boží slovo rychle přijmou, protože na ně v tu pravou chvíli mocně zapůsobí. Ale stejně rychle je zas opustí, když jim to komplikuje jejich běžné fungování, styl života, na nějž jsou zvyklí. Jde o nedostatek vytrvalosti, hlubší zakořeněnosti. Rychle se nadchnou, rychle vychladnou.
c) Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. … U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí a zůstane bez úrody. Ti, kdo se spoléhají na své vlastní síly. Ti, kdo jsou spíše materiálně zaměření. Ježíš varuje před chtivostí, mamonem, i před přehnanou starostlivostí. Jejich srdce i mysl je zaplněna tolika starostmi, obavami, věcmi, že nedají šanci Božímu slovu vyrůst.
d) A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. …U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. Bůh kraluje v srdci člověka, který tuto vládu nad sebou přijímá. Boží požadavky na sebe bere a jak je schopen, tak je i ve svém životě prakticky realizuje.
Máme za úkol zkoumat, jakou půdou jsme, a dobrá zpráva je, že s její kvalitou také můžeme něco dělat. Možná, že se na toto podobenství můžeme dívat i jako na určité etapy, kterými náš vztah k Bohu a jeho slovu prochází. Kolikrát, než jsme zaslechli a kývli na Boží pozvání a přijali ho za svého Spasitele a Pána, jeho slovo bylo jako slovo zaseté podél cesty. Kolik pokřtěných lidí na cestě víry odpadlo, protože z nich brzy vyprchalo počáteční nadšení a zápal pro Krista. Kolikrát se spoléháme spíš sami na sebe než na Boží ujištění: Neboj se, já jsem s tebou. Nebo: Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Ale někdy se přece i nám podaří, že Boží slovo v nás přinese pravý užitek.
Apoštol Pavel v listu Římanům nás upozorňuje: Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Boží Duch, Duch Kristův, Duch svatý je tím nástrojem, který ze skalnaté půdy našeho srdce může udělat půdu úrodnou, která Boží slovo přijímá, chápe a vydává úrodu. Prosme o něj, vždyť stále prožíváme svatodušní dobu.
Modlitba k Duchu svatému: Duchu svatý, osvěcuj mě. Veď mě, posiluj a utěšuj. Řekni mi, co mám dělat. Dej mi své vnuknutí. Chci přijmout a uskutečnit všechno, co chceš ty, podrobit se tvému vedení. Daruj mi k tomu sílu, vytrvalost a nadšení. Amen.
Ivana Doubravová 16. červenec 2023