První čtení: Sk 2, 22–32 Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. David o něm praví: `Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.´ Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit.
Druhé čtení: 1 Pt 1, 3–9 Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
Evangelium: J 20, 19–31 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.
V životě člověka se mohou stát události či situace, které rozbijí a rozhází vše, co dosud vytvářelo jeho svět a jistoty. Najednou se vše zhroutí, nic neplatí, ničeho se nelze přidržet. Všude jen nicotné prázdno či přeludy.
To je nejspíše situace Ježíšových učedníků, o níž jsme četli. Až do Velikonoc byli se svým vůdcem, učitelem. Podle něj se orientovali a srovnávali s okolím a najednou mezi nimi není, jsou sami. Navíc ten, který je dosud vedl, byl usmrcen způsobem určeným zavrženíhodným lidem z okraje společnosti. A nejen to, navíc jeho mrtvé tělo zmizelo. Není toho na ně trochu moc? A tak tráví ukryti společně čas ve strachu před pronásledováním a v duševním zmatku. Nedočetli jsme se toho, že by se mezi nimi nalezl alespoň někdo, kdo by se pokusil pozvednout jejich mysl. Všichni se cítí ztraceni, nevědí, co bude dál…
Dokážeme si dnes, v našich poměrech vůbec představit jejich situaci? Jim šlo doopravdy o život a jejich ohrožení pramení z toho, že pobývali s někým, kdo působil podezřele, nebyl představenými společnosti přijímanou a schválenou autoritou, a nyní jim za to hrozí nebezpečí. Ano, to se u nás s naší dnešní situací nedá srovnávat. No, a do tohoto rozkolísaného vědomí, které vystřídalo dříve sebevědomé odhodlání a přesvědčení o správné cestě, zazní náhle přání Pokoj vám. To nebylo jen takové letmé pozdravení na ulici. Ze situace můžeme poznat, že evangelista přiznává v této situaci pozdravu obsah, jaký měl Ježíš na mysli při své řeči na rozloučenou. Tehdy prohlásil: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne jako dává svět, já dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ To je přání od toho, kdo takový pokoj přináší, kdo do temna zmatků a ztracení přináší jas, perspektivu a znovunabytí důvěry. Pokoj vám zaznělo, utište svoji mysl, přijměte ujištění, že jsem vás neopustil, že vše, o čem jsem mluvil, bude naplněno. Pán Ježíš přináší, stejně jako tomu bude i v budoucím čase, klid do utrýzněných duší, naplňuje touhu opuštěných a ztracených, kteří znovu nalézají smysl a směr existence. Nechává jim tím nahlédnout Boží záměry spásy, učedníci spatří jeho rány. Zmrtvýchvstání se stává doloženou a potvrzenou skutečností. Co víc by mohli získat pro posílení svého přesvědčení! A toto Boží obdarování je korunováno sesláním Ducha svatého. Dvakrát jim předtím žehná pokojem, dvakrát uklidňuje duši a posiluje víru, připravuje je, dotváří, aby je v posledku posvětil svým Duchem.
Tomáš, jinak zvaný Didymos, jak jsme slyšeli, chyběl. Můžeme se ptát proč? Byl jiný, méně se bál, něco zjišťoval, obhlížel situaci nebo byl sehnat něco potřebného? Zkrátka při tomto setkání nebyl. Mrzelo ho to, cítil se najednou odsunutý a měl pak o svědectví svých přátel pochyby? Jeho reakce je silně racionální a pragmatická. Sám se chce přesvědčit, do té doby neuvěří.
A teď se zeptejme: Co se dělo v Tomášově mysli ve dnech poté, kdy je zmrtvýchvstalý Ježíš navštívil, kdy učedníci jistě rozebírali zážitky ze setkání s ním, a Tomáš zůstával mimo. Určitě si to v hlavně rovnal, nejspíše si připomínal Ježíšova slova a snad i texty SZ, na něž Ježíš tak často odkazoval. V každém případě tyto dny mezi prvým a druhým Ježíšovým příchodem do společenství jeho učedníků byly časem, který mohl Tomáš využít. Co mu vířilo hlavou, o tom se můžeme jenom dohadovat, ale byl to čas blízké Boží přítomnosti, a ten je jistě požehnaný.
Nabízí se zde paralela, která snad jen na okamžik přeruší naše sledování Tomáše. Snad není zas tak moc od věci. I my jsme v čase mezi prvým a druhým Ježíšovým příchodem, Jak nakládáme my s časem, který nám je dán, jak moc a jak často přemítáme nad Božím svědectvím a poselstvím?
Tomášova slova „Můj Pán a můj Bůh“, jež vyřkne při setkání s Ježíšem, mohou při prvém čtení odkazovat na tradovanou postavu nevěřícího Tomáše. Při hlubším zamyšlení však mohou přivést k myšlenkám, o nichž píše prof. Tomáš Halík. A sice, že Tomáš, snad i díky tomu časovému odstupu a zážitku tak blízkého osobního setkání s Ježíšovými ranami, více než ostatní chápe velikost a míru Boží oběti, fyzické utrpení, ale i Boží vydanost v zájmu záchrany člověka. Onu Boží sílu, která nabyla takové moci právě ve velikosti ponížení a slabosti Božího vtělení, tedy v Ježíši Kristu na kříži. Zcela podle slov z třetí části Izaiášova proroctví hovořících o utrpení a strádání Božího služebníka Tomáš dospívá vrcholů víry poznáním a pochopením smyslu golgotské oběti. Po Tomášových slovech však Pán Ježíš již hledí dál, do časů budoucích, i do těch našich, kdy nemůžeme ani při své malé víře vložit ruku na jeho rány, a vzkazuje nám: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.
Jsme od těchto událostí vzdáleni na 2 tisíce let. Co vše se od té doby stalo. Přesto tyto velikonoční a povelikonoční příběhy mají v sobě poselství, které neustále oslovuje. Oslovuje v nás to, co máme v sobě, pro co si můžeme říkat Boží děti a co rozechvívalo i duši krále Davida, co má v sobě punc Božího stvoření, a to je víra a její předpoklad.
Víra je velký dar, Boží milost přinášející do života naději a vede ke světlu. Není to však jen klidná a veselá cesta. Vede i utrpením a bolestí, ne však do utrpení a do bolesti. Pokračuje dál. Cesta víry směřuje, jak píše apoštol Petr, ke konečnému cíli, a to ke spáse. Jdeme po ní, avšak ne sami, jsme tu v malém společenství Božích turistů tady v našem společenství, jdou však i další, v Praze, v naší republice, křesťané celého světa, šli po ní i apoštol Petr a Tomáš zvaný Didymos, kteří nám zde zanechali toto dnešní poselství, abychom měli na své cestě ke spáse světlo svědectví o Boží lásce a milosrdenství.
Homilii Miloše Fellera četl Phanuel Osweto 16. dubna 2023