První čtení: Izajáš 61, 10–62, 3 Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody. Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha.
Druhé čtení: Galatským 4, 4–7 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Evangelium: Lukáš 2, 22–40 Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: `vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu´ – a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
Milí bratři a milé sestry! Setkáváme se dnes první neděli po Vánocích. Je to sváteční den a je nazván nedělí Rodiny Páně. V náladě Vánoc ještě na chvíli zůstaneme a společně hledejme poselství textů, které nám dnes nabízí základní kniha všech křesťanů – Bible.
Obecná představa Vánoc je spojena s postavami pastýřů a mudrců od východu. Na Štědrý večer jsme mohli slyšet, že to byli právě pastýři, kteří se jako první dozvěděli o narození Božího Syna. Pastýři jsou lidi, kteří ani do kostela nechodí. Je to i paradoxní, že pak přicházejí mudrci. Jsou to zase pohané, kteří hledají pravdu a budoucnost ve hvězdách.
Ale až v dnešním čtení slyšíme jako třetí v pořadí, že vítají Božího Syna lidé zbožní a věřící. Lidé nám podobní: Simeon a Anna. To pořadí není náhodné. Copak evangelium neříká, že první budou poslední a poslední první? Nejde však o to, kdo bude první. Evangelium nás chce tímto způsobem potěšit, že Ježíš Kristus přišel opravdu pro všechny. Nikdo z nás není tak špatný, aby se nemohl z příchodu Pána Ježíše radovat. Ale také není nikdo tak dobrý, aby si mohl myslet, že on pomoc a spásu Ježíše Krista nepotřebuje.
Bůh nás má všechny stejně rád a všem k nám přišel v Ježíši Kristu na pomoc. Na pastýřích a mudrcích vidíme, co musí lidé udělat, aby se mohli radovat z narození Spasitele. Když andělé odešli, pastýři spěchají do Betléma a hledají zde dítě položené do jeslí. Mudrci putují zdaleka a musí přitom určitě překonat řadu překážek. Jen Simeon a Anna v klidu čekají v Jeruzalémském chrámu. Pána Ježíše jim doslova přinesou. Mají to věřící lidé opravdu tak snadné? Přijde k nim v životě radost sama, bez jakékoli námahy a úsilí?
Myslím, že Simeon a Anna to neměli o nic lehčí než pastýři a mudrci. Vždyť čekání bývá i pro nás to nejtěžší. Kdo z nás rád čeká? Každý raději něco udělá, někam pospíchá, něco zařídí, zorganizuje nebo alespoň domluví. Samotné čekání dovede být víc než vyčerpávající.
Jenže právě čekání k víře nerozlučně patří. Vytrvalá modlitba a trpělivé čekání na Boží pomoc jsou nejvlastnějším projevem naší víry a naděje. Trpělivé čekání od nás vyžaduje tu největší sílu, statečnost a odvahu.
A ještě něco, toto vše neznamená, že naše čekání má být pasivní. Není to projev naší lenosti ani lhostejnosti. O prorokyni Anně čteme, že dnem i nocí sloužila Bohu svými modlitbami a posty. Čekání znamená, že člověk je na Boží pomoc stále připraven a nepřestává počítat s tím, co dlouho nepřichází.
Příběh o Simeonovi a Anně nás chce povzbudit. Naše čekání na Boží pomoc není a nebude nikdy marné. V narození Ježíše Krista máme příslib, že se i my nakonec Boží pomoci dočkáme. Podíval jsem se do Bible a zjistil jsem, že ve většině příběhů o Boží pomoci Bible mluví o dlouhém čekání. Kupříkladu Abraham čekal na narození syna 25 let. Mojžíš se teprve ve svých 80 letech stává vysvoboditelem svého lidu, ačkoli o tom snil již od mládí. Josef tráví dlouhá léta opuštěn v egyptském vězení, než si na něj vzpomene farao. Prorok Samuel 20 let čeká, než Izrael znovu zatouží po Hospodinu. Babylonským zajatcům uplyne dlouhých 50 let, než se stane, v co už ani nedoufali, a mohou se vrátit domů a znovu vybudovat Jeruzalémský chrám. A můžeme dodat, že lidé čekají už přes dva tisíce let na druhý příchod Pána Ježíše. Někteří už v tom čekání nevidí smysl.
Každý příběh o víře začíná Božím slovem. Boží výzvou, která nás vyburcuje z naší únavy a někdy i resignace, a probudí v nás naději. Věřit Bohu znamená nevzdávat to ani tehdy, kdy se to čím dál tím víc jeví jako nemožné a nepravděpodobné. Jako Simeon a Anna. A pak přichází čas naplnění. Čas uklidňující radosti a pokoje, vítězství a vděčnosti. Čas úžasu a překvapení. Jsem rád, že i my jsme mohli letos v našem sboru zazpívat tu píseň – Čas radosti, veselosti opět nám nastává. Znamená to, že naše modlitby, naše čekání a trpělivost, s kterou vyhlížíme Boží pomoc a zastání, mají smysl.
Narozením Ježíše Krista dostává naše čekání novou oporu a ujištění. Bůh nikdy nic neslibuje nadarmo. I my se dočkáme podobně jako Simeon a Anna. Na svého Spasitele čekají v Jeruzalémském chrámu. V místě, kde se lid Boží setkával, aby společně chválil Boha a přinášel mu oběti. Myslím, že to není náhodné. Je to pro nás znamení, abychom i my na splnění Božích slibů čekali společně, spolu s celou církví. Spolu s těmi, kteří byli osloveni Božím slovem a uvěřili mu podobně jako my. Společně se čeká lépe a radostněji. Když jeden ztrácí odvahu a trpělivost, druzí jej podepřou. A když jeden prožije znamení Boží pomoci, může povzbudit a potěšit ostatní, jak to děláme při svědectví.
Maria s Josefem, kteří přinášejí Ježíše do chrámu, jsou nám znamením, že právě ve společenství církve můžeme dojít již dnes mnohé radosti a povzbuzení. Církev jistě není jediným místem, kde se s námi Bůh setkává. Na pastýřích a mudrcích vidíme, že Bůh dovede oslovit i lidi, kteří do kostela nechodí a s církví nemají mnoho společného. Ale ti, kteří již byli osloveni, ti, kteří již vědí, nač čekají, mají čekat a vyhlížet společně. Nakonec si všimněme, jak málo toho Simeonovi a Anně stačí, aby se mohli radovat.
Dnes se i my jako Simeon a Anna můžeme radovat, že jsme viděli Boží spasení. Bůh v Ježíši Kristu přináší do našeho života to, co ještě nevidíme. Naše víra v Něm s pomocí Ducha svatého nachází jistotou, že se dočkáme Boží milosti, která je otevřena pro všechny. Amen.
Phanuel Osweto 27. prosince 2020