První čtení: 1. Královská 19, 4–8 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu.
Druhé čtení: Efezským 4, 25–32 Proto zanechte lži a `mluvte pravdu každý se svým bližním´, vždyť jste údy téhož těla. `Hněváte-li se, nehřešte.´ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Evangelium: Jan 6, 41–51 Židé proti němu reptali, že řekl: `Já jsem chléb, který sestoupil z nebe´. A říkali: „Což tohle není Ježíš, syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! Jak tedy může říkat: `Sestoupil jsem z nebe´!“ Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Je psáno v prorocích: `Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. Ne že by někdo Otce viděl; jen ten, kdo je u Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Sestry a bratři, po týdenním sborovém soustředění na Vysočině se opět scházíme k poslechu Božího slova v našem sboru. Evangelní text, který jsme právě četli, nám vyprávěl rozhovor mezi Ježíšem Kristem a těmi, kteří byli svědky Jeho zázračného nasycení pěti tisíců. Ale proti tomu, co Ježíš řekl při té události, reptala část Jeho posluchačů, protože řekl, že On je ten pravý chleb života. My tuto skutečnost už víme a věříme, že i dnes, když se shromáždíme při bohoslužbě, je zde s námi Ten, který nasycuje a dává napít všem, kteří žízní.
Však jedna věc je jistá: víra v Boha byla a vždy bude veliký zápas. O tom jsme mohli během soustředění mnohokrát mluvit. Ale my víme, že chceme do Božího království – cíle každého věřícího, a když chce člověk něco lepšího, musí být sám dobrým příkladem. Často však poznáváme, že takoví nejsme. Poznáváme, jak slabí jsme, když přijdou starosti života. Jsme všichni přemáháni, slabí a někdy i bez naděje. Text ze Starého zákona nám připomíná, jak přemožen se cítil i prorok Elijáš. A přece, toho si všimněme, ani na dně se nevzdává víry. I na konci svých sil se k Pánu Bohu obrací – a to je to podstatné. Nezapomenout na to, odkud k nám přichází pomoc. Elijáš mluví k Bohu, svůj život i s tím, že už nemůže dál a není o nic lepší než jeho otcové, vkládá do moci Boží. Ano, na hranici zoufalství a cesty od Boha přenechává rozhodnutí o svém životu Bohu.
Se zvláštní trpělivostí pak Hospodin reaguje. Ujímá se Elijáše, který ze všeho vyčerpán usnul. Nejdřív dotek posla: probuď se a jez! Hle, je tu ještě z čeho žít. A když prorok znovu usne, posel se ho znovu dotkne. Ale teď už mu ukazuje: je tu nejen ještě z čeho žít. Ty máš před sebou ještě jistou cestu. Dlouhou cestu. Novou cestu a nový úkol. Dá se to přeložit i tak: ještě máš dost cesty. A to znamená nejen dost života před sebou, ale taky dost toho, k čemu tě povede Hospodin a k čemu ti chce dát dojít a co od tebe očekává. A Elijáš vstal, protože dal Bohu důvěru. Najedl a napil se, a tentokrát už vyšel. A je zajímavé, že věděl, kam má jít, ačkoli to přímo neuslyšel.
A šel v síle toho pokrmu 40 dní a 40 nocí až k Boží hoře Chorébu. Podobně jako Mojžíš byl 40 dní a nocí na hoře Sínaj, když se mu zjevil Hospodin, aby od Něj přijal pro lid Boží přikázání. Tak zřejmě Elijáš na té cestě pochopil, že má podobně jako Mojžíš dojít k místu nového Božího zjevení. Nového poznání a ujištění, kdo je Hospodin a jak se projevuje.
A kdybychom četli dál, tak uslyšíme, že z té krize mělo vzejít poznání, že Hospodin se už nebude zjevovat jako dříve. Že nemáme čekat silný vítr ani zemětřesení ani oheň jako znamení Jeho přítomnosti. Jen hlas, jemný a tichý, který ale dá sílu žít, neztratit smysl a naději. Dá sílu k věrnosti i proti všemu zlému každému, kdo Mu bude důvěřovat.
A přišel čas, kdy ten hlas přišel na zemi. A zaznělo to, co jsme dnes slyšeli: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ Jan 6, 50–51.
Sestry a bratři, tento příběh je pro nás, abychom pochopili, že v pravý čas Hospodin k nám přichází na pomoc. Nejsme vždy silní a jako Elijáš, který si připadal velmi zralý, i my, kteří si připadáme velmi zralí ve víře, můžeme snadno klesnout od svého poslání. Stačí, když nám jen někdo nebo něco pohrozí.
Tenhle příběh je pro každého, který z něj uslyší, že když už byl Elijáš na dně a nechtěl dál, bylo mu pomoženo. Přišel dotek a výzva: podívej se, ještě je z čeho žít. I když to je třeba jen chleba a voda nebo chleba a víno. V síle toho pokrmu můžeš jít dál. Zvedni se, důvěřuj a přijímej, ještě máš před sebou dost cesty. Uslyší hlavně to, že Elijášova cesta neskončila v zoufalství pod trnitým keřem někde na poušti.
Tenhle příběh, sestry a bratři, končí dobře, neboť je pro každého, kdo z něj uslyší, že i zoufalý a unavený člověk dostává nový úkol. A že ho k tomu úkolu vede Ten, který je laskavý a milosrdný. Protože po tom všem, co Elijáš vykonal, je první etapa toho nového úkolu velmi skromná. Přijal pokrm a šel splnit úkol, který dostal. Přijmout pokrm z Božích dlaní a jít k novému setkání s Bohem je naším úkolem. Stačí, když to Boží volání slyšíme – Jeho tichý, jemný hlas, který zaznívá, když se náš svět zhroutí a jsme beznadějní. Kéž slyšíme i my ten jemný hlas jako novou Boží výzvu a zároveň jako sílu a odvahu Bohu sloužit a důvěřovat. Amen.
Phanuel Osweto 8. srpna 2021