První čtení: Skutky 10, 34–43 A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
Druhé čtení: 1. Korintským 15, 1–4 Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.
Evangelium: Jan 20, 1–18 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Milé sestry a milí bratři,
v našem životě se střídají chvíle radostné s chvílemi, kdy bychom sami sebe nejradši neviděli. Vyhnuli se temným obdobím, která jsou v jistém smyslu zkouškou, ale hlavně nevyhnutelnou součástí našeho bytí. Temná životní období zapříčiní lecos. Mohou přijít jako odpověď na naše vlastní selhání, mohou být důsledkem nenaplněných či přehnaných očekávání, zklamání z lidí či událostí kolem nás, mohou nastat v důsledku ztráty někoho, koho jsme milovali. Důvody jsou zkrátka různé.
Co vnímám jako důležité pro to, aby člověk taková temná období prošel a přežil, je hlavně ochota jimi chtít projít, přijmout je a nesnažit se rychle vše bolavé vyléčit, navzdory času a trpělivosti, které každé léčení vyžaduje a potřebuje, a také zkusit pochopit, proč se nepříjemné chvíle či období smutku v životě člověka dějí, čeho jsou důsledkem. To pochopení může přijít později. A co je neméně důležité, neztratit při tom všem naději, symbolický plamínek světla.
V textu o zvěstování vzkříšeného Krista jsme slyšeli výpověď o naději. Silnou výpověď o světě lásky, naděje a víry. Ale prvotně vidíme lidsky zcela pochopitelnou situaci, když někteří pláčou, někteří běží a hledají tělo Krista. Byl to jejich učitel, který změnil jejich život. Nyní jsou plni beznaděje a v pochybnostech, protože nikdo neví, kam se podělo Ježíšovo tělo, co se s ním stalo. A proč se to stalo.
My dnes slavíme neděli Vzkříšení. Co to znamená a s čím to souvisí? Pavel vyjádřil podstatu Kristovy smrti takto. Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Myslím, že to nejde vyjádřit podstatně lépe. Ale, milé sestry a milí bratři, copak tato slova nejsou také pro nás? Copak nás nepronásledují mnohé pochybnosti a beznaděje jako ty, kteří hledali Ježíšovo tělo? Neklademe si také otázky, na něž marně hledáme odpovědi? Osobně musím přiznat, že na začátku mého působení jako faráře mě docela pronásledovaly také určité pochybnosti. Ale s časem jsem dospěl k tomu, že taková je ovšem cesta víry. Hledáme-li pro ni jistotu, nenalezneme ji u prázdného hrobu, kde bylo pochováno Ježíšovo tělo. Nicméně, právě tam ta naše víra začíná. Místo, které je koncem našeho pozemského života, je začátkem pozvání k novému životu
Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Velikonoční evangelium a víra nás probouzí a zve k životu. K tomuto životu, za který jsme zodpovědní, ve kterém je mnoho otázek, mnoho pochybností, bolesti a trápení. Ale také k novému životu, o němž autor Janova zjevení píše: Hle, příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. On sám, jejich Bůh, bude s nimi. A setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti již nebude, neboť co bylo, pominulo.
Přijměme dnes slova naděje: Král slávy znovu žije. Díky Jeho zmrtvýchvstání máme víru. A naše víra už není jen slovní vyznání, pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. Naše víra je nyní svědectví o poznání vzkříšeného Pána, který je zdrojem stále plynoucí a uzdravující síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu.
Velikonoce, Pesach, to je ze všeho nejvíc živé svědectví. Je to odpověď na to, že existuje lék na každé temné období, že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma ji nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek. Závazek žít život v lásce a udržovat naději. Amen!
Phanuel Osweto, Hod Boží velikonoční 4. dubna 2021