První čtení: Ef 4, 22–23 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením.
Druhé čtení: Ř 12, 1–2 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Evangelium: J 12, 26 Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.
Milí bratři a sestry,
dnes slavíme 2. svátek vánoční a měli bychom si připomínat příběh prvomučedníka Štěpána. Oproti všem zvyklostem nebudu dnes mluvit přímo o něm, ale o naší službě Bohu a lidem. Což, koneckonců, spolu jistojistě souvisí. Ve druhém čtení jsme četli z 12. kapitoly Římanům: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Ještě než se nad tímto textem zamyslíme, dovolím si krátce přiblížit strukturu listu Římanům. Apoštol Pavel v prvních jedenácti kapitolách tohoto listu řeší hlavně otázku spasení. Klade důraz na to, že díky Božímu milosrdenství nezůstáváme ve stavu zatracení, naše viny jsou nám odpuštěny a jsme nazýváni Božími dětmi. Od 12. kapitoly pak hovoří o tom, jak se má projevovat to, že jsme Božími dětmi a je tam spousta praktických rad, co máme dělat.
Mezi těmi radami najdeme i onu výzvu k oběti. Na rozdíl od starozákonních předpisů o obětech, které přesně stanovovaly, co má při jaké příležitosti člověk jako oběť přinést, vybízí však Pavel: abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť… Nedávejte „něco“, píše Pavel, dejte sami sebe. A to není výzva k mezní oběti života, nemusíme hned pomýšlet na okázalé sebeobětování, mučednictví či misii. Pavel nám naopak připomíná věci všední a obyčejné (v ekumenickém překladu je kapitola nazvána jako Služba Bohu v denním životě), tedy když žijeme pro Boha v práci, ve škole, v rodině a uctíváme Ho v mnoha jednoduchých situacích každý den. Jde o oběti vděčnosti za to, co pro nás Bůh udělal. Z lásky k Němu máme obětovat sami sebe, doslova své tělo. Jak to máme udělat? Obětujeme své nohy a navštívíme nemocného, obětujeme své ruce a pomůžeme rodičům s těžkou prací na zahradě, obětujeme svá ústa a uši a popovídáme si s osamělými. Všichni nemáme stejný úkol. Záleží na míře víry, jakou kdo má, na obdarování, jakého se komu dostalo, na postavení, ve kterém stojí.
Pro každého z nás zkrátka ta oběť sebe sama znamená něco jiného.
Takže když to shrneme – naše služba musí vycházet z Božího milosrdenství a má to být oběť našeho těla. Jaká má být tato oběť? Pavel píše, že živá, svatá a Bohu milá…
Živá oběť je opakem neživé nebo mrtvé oběti. Neživé není schopno ničeho. A my jsme povoláni k tomu, abychom byli živou obětí. To znamená nečekat pasivně na to, až nás někdo donutí něco pro Boha udělat, ale ptáme se: „Pane, co chceš, abych dnes udělal, abych ti posloužil ještě lépe než včera?“
Dále máme přinášet svatou oběť. Svatost jde ruku v ruce s dokonalostí. V první části kázání jsme si připomínali, že Izraelité přinášeli Bohu oběti; mělo to být to nejlepší, co měli. Ve třetí knize Mojžíšově v 1. kap. se píše: Jestliže jeho darem bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. To je obraz dokonalé oběti, kterou máme přinést. Neměli bychom se spokojit s tím, že přinášíme živou oběť, to by bylo málo. Již Izraelci při obětech dávali často to, co zbylo a On je napomínal: Když přivádíte k oběti slepé zvíře, to není nic zlého? Když přivádíte kulhavé a nemocné, to není nic zlého? Jen to dones svému místodržiteli, získáš-li tak jeho přízeň a přijme-li tě, praví Hospodin zástupů. (Mal 1–8)
Proto nedávejme Bohu zbytky, přinášejme oběť svatou a dokonalou, dejme Mu to nejlepší, co máme.
A nakonec to má být oběť Bohu milá… On totiž člověk může být velice aktivní a přinášet živou oběť. Člověk dokonce může přinášet to nejlepší, a tak přinášet Hospodinu svatou oběť. Ale to ještě může být málo, pokud ta oběť není zároveň Bohu milá. Co to znamená? Bůh zkoumá naše srdce a pohnutky. Pokud naše srdce nebude u Něho, všechny oběti jsou zbytečné a nebudou Mu milé.
To druhé, k čemu jsme v Pavlově listu vybízeni, je hledání Boží vůle (v. 2): Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
To je zodpovědnost, ze které se nijak nevyvlečeme a ani ji nemůžeme hodit na jiné.
Bůh před nás v každodenních situacích staví dilema. Jakou možnost zvolit? Kompromis? Pavel zde dává do kontrastu dvě věci. První věcí je přizpůsobování se, tedy takové to nenápadné plutí s proudem, a do protikladu s tím staví Pavel obnovu mysli.
To, co nejčastěji sledujeme, čteme, čemu nasloucháme, ať už je to film, knihy, zprávy nebo politické debaty ovlivňuje to, čemu věříme a jak nakonec jednáme. Ve veškerém našem jednání se odráží to, čeho jsme plní. Je pravda, že bychom měli myslet kriticky, měli bychom odlišit pravdu od lži. A také to většinou umíme. Ale ve světě, který je zahlcený a přecpaný informacemi, je stále obtížnější je správně vyhodnocovat. To vede nejčastěji k tomu, že se před světem buď uzavíráme, nebo s ním naopak splyneme. Ale my máme být ve světě světlem a ukazovat na Boha. Když myslíme a jednáme jako všichni ostatní, jak druzí uvidí Boha na našich životech? V Bibli je napsáno, jak si Hospodin představoval, že se bude jeho lid „krmit“ jeho zákony a nařízeními: A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6, 6–9)
Odpověď je tedy nasnadě, právě Boží slovo mění naše myšlení a my se jím obnovujeme a proměňujeme. Hodnotíme jinak. Dokážeme se zastavit a zvažovat, zda konkrétní situace v našem životě nemá ještě širší souvislosti, snažíme se více naslouchat a méně mluvit, zřetelněji vnímáme, že bez Božího Ducha nemůžeme nic. A tak se ptejme, co by na našem místě udělal Ježíš, hledejme Boží vůli a upírejme svou pozornost k cíli – k nebi a k věčnosti…
A závěrem si připomeňme dnešní evangelijní text: Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.
Amen.
Dana Klozbergová 26. prosince 2019