První čtení: Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Izajáš 6, 1–8;
Druhé čtení: Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. 1 Korintským 15, 1–11;
Evangelium: Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. Lukáš 5, 1–11
Bratři a sestry,
dnešní evangelijní text se otevírá popisem jedné velmi jednoduché, ale působivé scény: Ježíš sedí na loďce Šimona Petra, učí zástupy lidí, které se shromáždily na břehu jezera, aby Mu mohly naslouchat. Je pravděpodobné, že Lukáš při popisu této události myslel na její význam pro církev; na význam, který se uskutečňuje i dnes mezi námi. I my dnes se zde nacházíme jako zástup seskupený kolem Ježíše na břehu jezera a nasloucháme Mu, jak učí z „Petrovy lodě.“
Co nám dnes Boží slovo říká? Mohli bychom to shrnout do jediného pojmu: povolání. Bůh nechce jednat sám, jako určitý typ vysoce postaveného manažera, který nikomu nedůvěřuje a nechce, aby se na jeho úkolech podílel někdo další. Bůh chce naopak zapojit lidi do díla spásy, které se jich bezprostředně dotýká; chce vědomé a aktivní spolupracovníky. Podívejme se, jak se tato důležitá skutečnost odráží a různě zobrazuje v dnešních čteních.
První čtení zachycuje povolání proroka Izajáše, což je jeden z momentů, který bude asi neustále předmětem zkoumání a promýšlení. Ještě dříve než Hospodin svěřuje poslání svému prorokovi, zkouší ho ohněm, stejně jako se taví zlato v tavícím kelímku: v neuchopitelné záři svatosti a vznešenosti Boží se člověk vidí jako ztracený, protože sám sebe odhaluje takového, jaký ve skutečnosti je, tedy jako hříšníka. Oheň se však dotýká jeho úst a on se cítí očištěný. Je odtržený od svých pozemských myšlenek, od svých osobních úmyslů a stává se naprosto disponibilní a vydaný Bohu. Na otázku vyslovenou Božími ústy „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ teď může odpovědět s naprostou pokorou: „Zde jsem, mne pošli!“ Bůh ho žádným násilím nenutil; probudil v něm však vůli a touhu dát se do služby kvůli samotnému Bohu. To je skutečné pravé povolání: Bůh probouzí v nás odvahu a potřebu říci Mu své svobodné ano. Bůh, který volá, a my, kteří odpovídáme: zde vidíme současně aktivní a pasivní povolání.
Přejděme znovu k evangeliu. Podívejme se na rozdílnosti: povolání se zde neodehrává v nejvyšším Božím zjevení. Bůh tu přijal tvář a hlas člověka, a tímto způsobem nově volá a oslovuje lidi „v Ježíši Kristu“, tedy jakoby od člověka k člověku. Petrova reakce je však podobná reakci Izajáše: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Jde o znamení, že se v tomto Ježíši nachází něco, co odkazuje ke svatosti a moci samotného Boha. Nikdy se přesně nedovíme, co vedlo první učedníky k tomu, že s takovou rychlostí opustili své lodě a sítě, své rodiny a zaměstnání, aby následovali Ježíšovo pozvání.
Lukáš nám dává poznat, že šlo o zázrak: zázračný rybolov. Tím nejskutečnějším zázrakem v té chvíli bylo asi to, co se s nimi vevnitř událo: byli to právě oni, kdo byli „chyceni“ do Boží sítě, tím klidným a neodolatelným způsobem, který můžeme vnímat u velkých Božích povolání: „Svedl jsi mě, Hospodine, a nechal jsem se svést; zdolal jsi mě a přemohl,“zvolal Jeremiáš, když přišla jeho chvíle (Jr 20, 7). I v případě apoštolů, tak jako u Izajáše, všechno tíhne ke konečnému pozvání: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Později Petr připomene tento okamžik a řekne Ježíšovi: „My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou“ (Lk 18, 28).
Nejde zde o jakékoli následování Ježíše, jako tomu bylo třeba v případě zástupů lidí, kteří šli za Ním, aby Mu mohli naslouchat a jíst chléb, který rozdával. Jde o následování s úmyslem být „rybáři lidí“, tedy spolupodílet se na Jeho poslání, být Jeho spolupracovníky, být první křesťanskou komunitou, embryem celé církve. Apoštolové jsou povolaní, aby sloužili a pomáhali volat. I apoštol Pavel to vyznal o dalším průběhu svého života, když nám píše: „Milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.“ Na Boží milostivý příklon tedy máme odpovídat vydáním svého života do Jeho služby, kterou nám připravil.
A jakmile poznáme, jak veliká je Boží láska k nám, jakmile oceníme všecky projevy Boží milosti, kterými nás Bůh zahrnul, tak nám to jde vlastně samo. Prostě přijmeme Boží plán pro svůj život, protože jsme šťastní, když můžeme dělat něco, co si sám Bůh přeje, když můžeme být s Ním a spolupracovat na Jeho díle. A nakonec zjistíme, že ten plán, ta služba, ty skutky, které nám Bůh připravil, nám padnou jako dobře ušitý oblek, že jsou nám na míru a nemusíme je nikde upravovat. Když člověk o Pánu Ježíši nevydává svědectví, tak je nutno hledat, zda takový člověk vskutku žije z milosti Boží, neboť vědomí milosti a služba jsou spojené nádoby. Nedostatek v jedné se hned projeví na druhé. A proto je nutno nejprve léčit srdce, aby se opět začalo radovat z velikých skutků Božích pro nás i ze zdánlivých samozřejmostí. S návratem této radosti se vrátí vše ostatní. Amen.
Kázání 10. února 2019 Phanuel Osweto