Izajáš 40, 1–11; 2 Petrův 3, 3–15a;
Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: `Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým. Marek 1, 1–8
Všechna dnešní čtení spojuje metafora “cesty”. S tím souvisí chápání církve jako Božího národa, který vzniká tím, že jeho členové kráčejí společnou cestou. Prorok Izaiáš se obrací k lidu, jenž ztratil všechny naděje. Musí jej proto těšit a zároveň povzbuzovat, aby se vydal na cestu. K tomu jsou potřeba proroci schopní mluvit k srdci, proroci, kteří nehlásají neštěstí, ale vlévají naději. V současné době jsme ubíjeni mohutným proudem negativních zpráv. Naléhavě proto potřebujeme povzbuzení, a to nám mohou přinést jedině opravdoví proroci.
Do dnešních čtení je zařazeno vystoupení proroka Jana Křtitele. Také Jan Křtitel je prorokem útěchy, protože připravuje naše srdce na příchod toho, který křtí v Duchu svatém. Janův přísný život je kritikou našeho životního stylu, v němž už necítíme potřebu obrácení. Jiná útěcha by nám byla samozřejmě příjemnější, ale nevedla by k žádným trvalým plodům.
Je psáno u proroka Izaiáše:`Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!
Posel, který připravuje cestu pro Pána, který připravuje půdu, hlas volající v pustině, který oznamuje – připravte cestu pro Pána, vyrovnejte mu stezku. Mně se to moc líbí. Líbí se mi, jak je možné nechat se tím textem nově oslovit.
A líbí se mi, že posel je v řečtině zároveň anděl, a jak ten Jan Křtitel jako anděl podle našich představ vůbec nevypadá, ale je to zkrátka posel – možná poustevník, ale zkrátka posel dobrých zpráv. Bůh k nám posílá posly, kteří nám něco oznamují, vyřizují Boží slovo. Jan je jeden z nich.
V těchto dvou verších ze SZ slyšíme to slovo přípravy hned 2x, ale v docela jiném spojení, než jak jej chápeme my – my se dnes na příchod Vánoc připravujeme přeci jen trochu jinak –narození Ježíše Krista, které už kdysi dávno proběhlo, bereme více méně jen jako připomínku – zkrátka Vánoce, svátky, oslava.
A právě proto je dobré dnes, na druhém adventu, ještě slyšet to slovo „příprava“ trochu v jiném spojení a souvislosti – a to v tom spojení biblickém – „připravit cestu“ – „vyrovnat stezku“ – je proces, který není ukončen, stejně jako není ukončeno Boží přicházení k nám. Hlas v pustině našeho srdce nám říká, dej si věci do pořádku, ale jinak – srovnej si své cesty – duchovně se napřim, abys slyšel a neuhýbal tomu, který se chystá přijít právě k tobě. My si to umíme hezky uklidit a srovnat doma, ale tady se chce po nás víc – pro setkání s Pánem má být člověk připraven jinak – má činit pokání, má jít do sebe a zkoumat, jak žije.
Markovo evangelium začíná Janem Křtitelem a křtem – ale křtem mnohých z nás začal i náš život – i dnes budeme svědky křtu. A i když jsme byli pokřtěni, tak jsme ve svém životě zažili i duchovní prázdnotu, pochybnosti, nevíru, temnotu, vzdálenost, a ta naše cesta s Bohem či za Bohem se začala různě měnit, vedla do slepých uliček, byla nahoru a dolů, někdy kamenitá, trnitá, jindy se zdála hladká a bez překážek.
Ale Jan křtil vodou, jako budu křtít dnes i já, vodou na znamení: Jan na znamení odpuštění hříchů a my dnes křtíme ve jméno Otce, Syna a Ducha. Byla to voda tehdy a je to voda i dnes. Zkrátka ta voda sama o sobě nás neproměňuje a nedělá s námi zázraky. Ale je to naše vyznání a ochota něco ve svém životě změnit, a hlavně není to jednorázová událost, ale je to proces. Já se hlásím ve víře k Bohu a Bůh se nějakým způsobem hlásí ke mně.
Co přichází potom, říká Jan, je křest Duchem – to je to Boží přicházení k nám. A to je už duchovní věc, takhle neuměl křtít Jan a takhle neumím křtít ani já – to je věc Ježíše a naší víry v Jeho moc. Jan říká, já to nejsem, kdo takovouto moc má, ale je to někdo mnohem mocnější, kdo přichází po mně – já nejsem hoden ani, abych se sehnul a rozvázal řemínek Jeho obuvi.
My vyznáváme své hříchy před Večeří Páně – tím obnovujeme i svůj křest a máme si jej při každé této příležitosti připomínat. Křest Duchem – to je setkání s živým Kristem. Na takové setkání je potřeba se dobře připravit, být připraven slyšet – slyšet hlas, který k nám může zaznít kdykoliv.
Advent – to je tedy duchovní napřimování, prožívání, ztišení, ale i čtení Písma, vyhledávání spojení. Advent to je čas pokání, čas pro vodu, která byla u našeho křtu a která nám to všechno má připomenout. Amen.
Kázání v neděli 10. prosince 2017 Phanuel Osweto