První čtení: Sd 16, 4–6 a 18–30
Potom se Samson zamiloval do ženy v Hroznovém úvalu. Jmenovala se Delíla. I přišla k ní pelištejská knížata se žádostí: „Hleď na něm vymámit, v čem spočívá jeho veliká síla, jak bychom ho přemohli a spoutali a zneškodnili. Každý z nás ti dá tisíc sto šekelů stříbra.“Delíla tedy naléhala na Samsona: „Prozraď mi přece, v čem spočívá tvá veliká síla a čím tě spoutat, abys byl zneškodněn?“ Delíla viděla, že jí otevřel své srdce dokořán, a poslala pelištejským knížatům vzkaz: „Tentokrát přijďte, neboť mi otevřel své srdce dokořán.“ Pelištejská knížata k ní tedy přišla a přinesla s sebou stříbro. Ona ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila. Křikla: „Samsone, jdou na tebe Pelištejci!“ Procitl ze spánku a pomyslil si: „Dostanu se z toho jako dosud vždycky a pouta setřesu.“ Nevěděl, že Hospodin od něho odstoupil. Pelištejci se ho zmocnili, vypíchli mu oči a odvlekli ho do Gázy, kde ho spoutali dvojitým bronzovým řetězem. Ve vězení musel mlít. Ale vlasy na hlavě mu začaly hned po oholení dorůstat. Pelištejská knížata se shromáždila, aby obětovala velkou oběť svému bohu Dágonovi a aby se oddala radovánkám. Řekli: „Náš bůh nám vydal do rukou Samsona, našeho nepřítele.“ Když ho lid viděl, vychvaloval svého boha. Volali: „Náš bůh nám vydal do rukou našeho nepřítele, pustošitele naší země, který mnoho našich skolil.“ Rozjařili se a křičeli: „Zavolejte Samsona, ať nám poslouží k nevázaným hrám!“ Zavolali tedy Samsona z vězení, aby si s ním nevázaně pohrávali. Postavili ho mezi sloupy. Samson požádal mládence, který jej vedl za ruku: „Pusť mě, ať mohu ohmatat sloupy, na nichž budova spočívá, a opřít se o ně! “Dům byl plný mužů i žen, byla tam všechna pelištejská knížata. I na střeše bylo na tři tisíce mužů a žen, hodlajících přihlížet nevázaným hrám se Samsonem. I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. A řekl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa.
Druhé čtení: Ř 12, 9–18
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro, a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
Evangelium: Mt 11, 16–19.25–30
Ježíš řekl: „Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: »Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.« Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: »Je posedlý.« Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: »Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!« Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“
Milé sestry a bratři, drazí přátelé!
V dnešním evangelijním textu nám je ukázán život tak, jak jej žijeme, navzájem odloučeni, podrobeni jhu, daleko od Boha. Četli jsme: „Čemu připodobním toto pokolení?“ Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: „Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.“ Co jiného znamenají tato slova, než že nemáme zájem o lidi v našem okolí, že jsme se s nimi neradovali, ale ani jsme s nimi nesdíleli jejich nářek. Apoštol Pavel píše: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Ř 12, 15)
Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: „Je posedlý.“ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!“ Tato slova vyslovili věřící Židé, ti, kteří byli ve víře nejhorlivější. Podle čeho Jana a Ježíše posuzovali – podle svých zákonů, nebo podle zákona Božího? Myslím, že si každý z nás dokáže odpovědět sám.
Sice se počítáme za nejmoudřejší bytosti na této zemi, jsme schopni logického uvažování, technologicky jsme na výši, dokážeme využívat krajinu a vše, co se v ní nalézá ve svůj prospěch, myslíme si, že dokážeme plánovat i budoucnost, ale to, co bychom měli pochopit během našeho života nám zůstává přesto skryté. Chceme sice dobro, ale naše skutky tomu již neodpovídají. Zůstáváme stále slepými, a když slepý vede slepého, jak to dopadne, než že oba spadnou do jámy. Jsme na tom stejně jako Samson, Boží zasvěcenec, kterého se zmocnili Pelištejci, vypíchli mu oči, spoutali dvojitým bronzovým řetězem a ve vězení musel mlít obilí. Zbavili ho svobody, podrobili jhu, svým věznitelům oddávajícím se radovánkám měl posloužit k nevázaným hrám. Jeho poslední slova byla: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Samson zemřel jako zajatec, ale duchovně zůstal svobodný. Ruce ohmatávající sloupy, jeho srdce volající k Hospodinu: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne…“ (Sd 16, 28) mu dovolily, aby jeho jho bylo zlomeno, aby prozřel a svým vnitřním zrakem uvidět velké vítězství svého Boha.
I dnes se najdou mezi námi tací, kterým zůstala pravda Boží zahalena a chovají se jako ti Pelištejci. Silnější podrobují slabší svému jhu, jhu, které tíží. A když se dostanou do úzkých, nastraží léčku, které nelze odolat. V Samsonově příběhu byla tou léčkou krásná Delíla, které Samson otevřel své srdce dokořán. Delíla zradila Samsona pro stříbro, které jí přinesli pelištejská knížata. Nepřipomíná vám to jiný příběh z Nového zákona? A všichni jej určitě znáte. Je to příběh Jidáše, který políbením zradil Syna člověka pro třicet stříbrných. Ano, v takovém světě žil a umíral Samson i Ježíš a v takovém světě žijeme i my.
Je ale šest věcí, které Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry. (Př 6, 16–19) A i apoštol Pavel nás vybízí, abychom se nepřizpůsobovali tomuto věku, nýbrž se proměňovali obnovou své mysli, abychom mohli rozpoznat, co je vůle Boží. (Ř 12, 2) Co tedy ale máme dělat, aby to bylo dobré, Bohu milé a dokonalé? Odpověď nalezneme v dnešním epištolním čtení. Především si máme ošklivit zlo, a vůči všem mít na mysli jen to dobré. Máme se navzájem milovat, v úctě dávat přednost jeden druhému a mít porozumění pro své bližní. Nespoléhat se jen na svou vlastní chytrost, nesmýšlet o sobě vysoko, ale věnovat se všední službě. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného ani falšovat slovo Boží. Shrnuto a podtrženo – máme horlivě sloužit Pánu.
Jsme toho ale vůbec schopni? Vždyť náš život je mnohdy jako boj s větrnými mlýny, jednoho nečistého ducha vyženeme z našeho nitra a sedm se jich nastěhuje. Kdo nám je schopen pomoci? Tím jediným, který nám může pomoci, je Ježíš Kristus. Přijíždí na oslátku, ne na koni, který se užíval v boji, ale na oslátku, které bude, až dospěje, podrobeno tíživému jhu.
Ježíš Kristus je pro nás nedosažitelný ideál, ke kterému vzhlížíme. Svým životem, svou pokorou a poslušností nás dokázal smířit s Bohem. Veškeré zlo tohoto světa porazil, naše hříchy vzal, a stále bere na sebe. Jeho zbraněmi jsou láska, dobrota a milosrdenství. Je pro nás především Bohem, někým, ke komu se můžeme modlit, koho můžeme prosit, kdo je hoden chvály a díků, a kterého zveme do svých životů. Svou dokonalostí je pro nás nedosažitelný, a tak se pro mnohé může stát i velmi vzdáleným. Proč se snažit o něco, čeho stejně nemohu dosáhnout? Ano, Ježíš Kristus je Bohem, tím tolik očekávaným Mesiášem, ale, a na to mnohdy zapomínáme, byl i plně člověkem. Sám Ježíš o sobě říká, že je Syn člověka. I v dnešním evangelijním čtení je psáno: Přišel „Syn člověka.“ Více se k nám už Bůh přiblížit nemohl. Z lásky k nám se stal člověkem.
Ježíš zde na zemi prožíval stejný osud jako my – na své živobytí si musel vydělávat, setkával se s nepochopením, zlobou, nenávistí, ale i s upřímným přátelstvím, úctou a vděčností. Obraceli se na něj jak významní lidé své doby, tak i ti nejnuznější, kteří neměli co ztratit. A se všemi jednal jako s rovnými, nikoho nepovyšoval a nikoho neponižoval.
A jestliže je pro nás Ježíš jako Bůh vzdálený, pak Ježíš jako Syn člověka je jeden z nás. Je tady, mezi námi. Přišel, aby se radoval s radujícími a plakal s plačícími. V Ježíši, Synu člověka, Bůh vstoupil přímo do našich životů a jeho nepřijetím zrazujeme nejen Boha, ale i sebe. On se stal naším zrakem, kterým můžeme uvidět, co bylo doposud skryté, velké vítězství našeho Boha. Jho zde na zemi je pro nás pořád stejné, ale už netíží, protože naše síla je v Bohu, kterého jsme my pustili do svého života. Tak jako Samson zemřel spolu s Pelištejci, i my jsme zemřeli spolu s Ježíšem hříchu, jsme očištěni. Přijali jsme úděl učedníků a učíme se plakat s plačícími a radovat se s radujícími a Syn člověka, Ježíš Kristus je naší jistotou a nadějí. Amen.
Zdena Chaloupková 9. červenec 2023