První čtení: 2 Kr 2, 1–12 I stalo se, když Hospodin chtěl vzít Elijáše ve vichru vzhůru do nebe, že Elijáš s Elíšou se právě ubírali z Gilgálu. Elijáš řekl Elíšovi: „Zůstaň zde, protože mě Hospodin posílá do Bét-elu.“ Elíša mu odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I sestoupili do Bét-elu. Proročtí žáci, kteří byli v Bét-elu, vyšli k Elíšovi a otázali se ho: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“ A Elijáš mu řekl: „Elíšo, zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá do Jericha.“ Odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I přišli do Jericha. Proročtí žáci, kteří byli v Jerichu, přistoupili k Elíšovi a řekli mu: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“ Tu mu řekl Elijáš: „Zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá k Jordánu.“ Odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I šli oba spolu. Padesát mužů z prorockých žáků šlo za nimi a postavilo se naproti nim vpovzdálí; a oni oba stáli u Jordánu. Elijáš vzal svůj plášť, svinul jej, udeřil do vody a ta se rozestoupila, takže oba přešli po suchu. A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elíša řekl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ Elijáš mu řekl: „Těžkou věc si žádáš. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se.“ Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe. Elíša to viděl a vykřikl: „Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele!“ A pak už ho neviděl. I uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy.
Druhé čtení: 2 K 4, 2–6 Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
Evangelium: Mk 9, 2–9 Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem. Petr promluvil a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni. Tu přišel oblak a zastínil je a z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.
Biblické texty mluví o specifické náboženské zkušenosti. Proroci a Ježíšovi učedníci prožívají zvláštní setkání s plnou Boží přítomností, které je odlišné od všednodenní praxe víry.
Zážitek proroků a učedníků je do jisté míry jedinečný a nepřenositelný. Mnozí z nás jsme možná neprožili nic podobného. Ale věřím, že nikomu z nás není neznámý zážitek Boží blízkosti, moci a svatosti nebo velikosti v intenzitě, která byla odlišná od toho, jak Boha ve svém životě běžně vnímáme. Toto setkání se nás dotklo tak, že se náš vztah k Bohu (k Ježíši Kristu) proměnil a více nás sblížil.
Neobvyklá setkání s Bohem nejsou častá a nejsou ani cílem, k němuž bychom měli svou víru upínat. Jsou průnikem Božího království (Boží reality) do našeho světa (do naší reality). Jsou ujištěním, že naše víra není nějakou dětskou smyšlenkou nebo blouzněním, ale že je založena na reálné zkušenosti a skutečnosti, kterou teď možná ještě neprožíváme v plnosti, ale která tu nezpochybnitelně je. Jsou takovými směrovkami na cestě víry, které nám potvrzují, že jdeme správně.
Je to jako když se rozhodneme vyrazit třeba na horskou túru, která může být v určitých úsecích náročná a namáhavá. Cesta může jít lesem, kde nevidíme moc daleko a naše touha dojít až k cíli s ubývajícími silami ochabuje. Najednou se nám otevře průhled do krajiny. Chvíli se zastavíme, abychom popadli dech, odpočinuli si. Kocháme se výhledem. A znovu si uvědomíme, jaká nádhera nás čeká, až vystoupíme na vrchol hory. Povzbudí nás k tomu, abychom došli k cíli naší cesty.
Jako křesťané máme svědčit o tom, co v našich životech působí Trojjedinný Bůh. Při svědectví buďme autentičtí, pravdiví. Nic si nevymýšlejme, nic nefalšujme, jen abychom přilákali pozornost druhých, abychom pro ně byli zajímaví a přitažliví, jak o tom mluví apoštol Pavel. Na naše pravdivé svědectví přesto mohou druzí reagovat údivem, nevěrou, pochybnostmi. Ne všechno se dá předat slovy. Jak píše apoštol: Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Osobní setkání s Kristem potřebuje prožít každý na vlastní kůži. A něco nám stejně dojde teprve, až přijde ten správný čas. Tak jako se to stalo apoštolu Pavlovi na cestě do Damašku, který osvítil Pavlovo a naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
Křesťanství není jen o úžasných duchovních prožitcích. Živý a důvěrný vztah s Bohem je s sebou přináší, protože patří k víře. Jsou jejím zdrojem, nikoli cílem. Podepírají nás a povzbuzují na cestě do Božího království. Hlavní je naše věrnost Ježíši Kristu v běžném životě. Někdy se nám může zdát naše víra obyčejná, jednotvárná, ale přesto je nám Ježíš stále blízko. To prožili i učedníci: „Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného.“ A to přece není málo. Držme se Ježíše pevně, jako klíště, jako Elíša Elijáše. Nevzdalujme se od něj za žádnou cenu.
A prosme ho o to nejcennější, co nám nabízí: o plnost Ducha svatého, o víru, lásku a naději (ty největší duchovní dary). O dvojnásobný díl Ducha prosil Elíša a Ježíš Ducha svatého zaslíbil svým učedníkům. Museli být připraveni jej přijmout. Museli být otevření, pohotoví k modlitbám a poslušní jeho slova. Jak slyšeli v oblaku: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
Boží blízkost, jeho velikost, slávu a moc můžeme stejně jako Ježíšovi učedníci prožívat sedmý den (pro Židy je to sobota, pro křesťany neděle). Tento den je obdařen zvláštním požehnáním. Je na nás, jak z tohoto požehnání chceme a dokážeme čerpat.
Učedníci zažili Ježíše jinak než obvykle – byl před nimi proměněn. V bohoslužbě také zažíváme Ježíše jinak. Můžeme ho poznat jako našeho uzdravovatele ve svátosti posily nemocných nebo ve svátosti smíření. Je naším nejlepším přítelem, který nás zachránil před smrtí. Setkává se s námi ve svátosti Večeře Páně. Je naším učitelem, který nás vyučuje Božímu slovu v kázání. A je naším Pánem, kterého máme poslouchat, jak zaznělo z oblaku na hoře. Jak nám to jde?
Učedníci chtěli vybudovat na hoře tři stany, pro Ježíše, Mojžíše a Elijáše. Tedy místa, kde by tyto tam přítomné vzácné osobnosti bydlely, kde by měly svou adresu. (Vlad. Pek, ČZ, č.7, 2021)
Jenže Ježíš má mít pravý domov v našem srdci, nikoli jen v nějakém statickém příbytku. Z praktického hlediska je dobré mít přiměřeně velký kostel, jenže daleko lepší jsou-li v místě křesťané bez kostela, než aby tam byl kostel bez křesťanů. (Vlad. Pek, ČZ, č.7, 2021)
Kéž Bůh, který má moc proměnit před našima očima Ježíše Krista, proměňuje i nás mocí Ducha svatého, abychom byli schopni přinášet evangelium lidem kolem nás. Amen.
Ivana Doubravová – bohoslužba Kladno, Slaný 14. února 2021