První čtení: Jeremjáš 20, 10–13 Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta. Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků.
Druhé čtení: Římanům 6, 1b–11 Máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
Evangelium: Matouš 10, 24–39 Ježíš řekl svým učedníkům: „Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“
Pokoj Vám, sestry a bratři!
V životě každého z nás nastane jednou okamžik, kdy se musíme rozhodnout co dál, jak a kam budeme směřovat svůj život. Ať nás k tomuto rozhodnutí přivedou těžkosti, osobní krize, okolnosti, které jsme nepředpokládali, nespokojenost anebo něco jiného, stojíme před okamžikem, který může změnit celý náš dosavadní život. Jak se rozhodneme? Dokážeme změnit svůj život od základu, anebo zůstaneme ve starých vyjetých kolejích, protože je to něco, co již důvěrně známe, a máme strach z nového, anebo vše změníme jen na povrchu, dokud se bouře neuklidní, a na hlubinu se již nedostaneme? Ježíšova slova z dnešního evangelijního čtení nás také staví před možnost volby: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Rozhodnutí je jen a jen na nás, co si vybereme a jaká bude naše další cesta. Půjdeme tou širokou a pohodlnou, anebo se vydáme za Ježíšem cestou, která je úzká, ale vede prokazatelně k životu ve svobodě, ke kterému jsme byli stvořeni a povoláni Bohem. Ježíš nám nabízí pro nás něco zcela nepochopitelného, protože až do tohoto dne jsme žili v domnění, že jsme naprosto svobodní. Sami se rozhodujeme, kdy a kam půjdeme, co chceme v našich životech dělat, kam je budeme směřovat. Co jiného by byla svoboda, než si moci o svém životě rozhodovat sám? Tak proč, jsme-li svobodní, nepociťujeme uspokojení, naplnění a mnohdy ani lásku? Naše životy ovlivnili a ovlivňují, ať již pozitivně anebo negativně všichni, se kterými jsme se kdy setkali, nejen naši rodiče, ale i učitelé, přátelé a mnohdy i lidé, kteří se v našem životě jen mihli a zase zmizeli. Na některé z nich stále vzpomínáme a vyprávíme o nich svým dětem, na některé raději vzpomínat nechceme. Zkrátka lidé, mezi kterými žijeme a s nimiž se setkáváme, nás utvářejí a ovlivňují mnohem více, než si myslíme. Všichni, každý člověk je neodmyslitelnou součástí tohoto světa, do kterého se rodí, to je náš úděl. Ale zároveň jsme i dětmi Božími a je jen na nás, jak tyto dvě části naší osobnosti spojíme v jedinou a fungující bytost. Kdo bude naším učitelem, podle kterého se budeme řídit a rozhodovat. Bude to Kristus, ten, který je dobro, pravda a láska? A jak si pak ale poradit s Ježíšovými slovy: „nepřišel jsem uvést na zem pokoj, ale meč,“ anebo „oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal,“ (L 12, 49) A do třetice: „Přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ Až nás z těchto slov mrazí. Neprotiřečí si zde náhodou bible, vždyť v Desateru čteme: „Cti otce svého a matku svou,“ ale Ježíšova slova Přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, jsou naprosto protichůdná. Anebo se můžeme rozhodnout, co se nám právě v dané situaci více hodí? Nebylo by to super, benevolentní Bůh, a ještě nám ve svém milosrdenství vše odpustí. To bychom měli potom zájemců o křest. Každý by chtěl být křesťanem. Ale ono tomu tak není, i zde je Bůh se svým Synem v plné jednotě. Ježíš sice uvádí na zemi oheň, ale co chce vlastně spálit? Chce spálit zemi, která je dílem jeho Otce? Chce ohněm vyhladit lidstvo, které bylo stvořeno k obrazu Božímu? Ne, naprosto ne, jeho oheň má být očistný, má zbavit zemi i nás pozlátka a nánosu špíny, chcete-li hříchu tohoto světa. Přišel spálit veškeré zlo a slavně nad ním zvítězit, aby zůstalo jen to ryzí. Položme si nyní otázku, kam až jsme ochotni na své cestě za Kristem opravdu zajít, kde je pro nás ta pomyslná stopka, hranice, za kterou již nevstoupíme? Řekla bych, že jsme schopni tuto hranici tak, jak žijeme s Ježíšem, s postupujícím časem posouvat stále dál a dál, chceme-li. A zde je pro mnohé opět kámen úrazu, prostě nechtějí. Ale chceme-li, stáváme se více a více svobodnými. A posouváním hranice se do široka otvírá i naše srdce, zbavené všeho nepotřebného, co jej tížilo. Stopku si klademe my lidé, ne Bůh, ne Ježíš, ne Duch svatý, ale my sami. V Kristu je nám umožněno překročit svůj vlastní stín a dobrat se až k tomu ryzímu, čistému, co je v každém z nás a poznat sami sebe tak, jak nás vidí Bůh, a ne okolí. Jak často se ale i my bráníme přijmout změny, které jsou nezbytné a zatvrzele si trváme na svém, i když pravda je tak zjevná. Proč to děláme? Co nám brání v následování Krista? Nedostatek pokory, kdy stále věříme, že na všechno stačíme sami? Majetek, který jsme si vydělali těžkou prací a nebudeme se o něj přece dělit? Anebo je to strach, který nám brání jít až za onu pomyslnou stopku, kde nevíme, co nás čeká? Opravdu nám Slovo Hospodinovo otevřelo oči a srdce, abychom mohli pocítit Ježíšovu dokonalou a uzdravující lásku, která z nás teprve činí skutečné křesťany? Jsme ochotni projít ohněm a nechat Krista spálit vše, co On uzná za vhodné, aby zůstalo jen to ryzí a čisté, protože jen láskou Kristovou jsme očištěni a jen v ní můžeme říci sestro, bratře. V modlitbách proto prosme Boha, aby nám byla dána odvaha k čistotě, abychom se už nebáli ohně, ale dokázali ve všem a vždy následovat Krista. Amen.
Zdena Chaloupková 25. červen 2023