Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Sk 2, 1–11
…nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. 1 K 12, 3b–13
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jan 20, 19–23
Vrcholí Boží zjevení, zcela zásadní Boží zásah do osudu lidstva, logické vyústění novozákonního trivia začínajícího Vánocemi, kdy se Bůh zjevuje jako zcela bezmocný a přece neporazitelný, přes Velikonoce, kdy neporazitelný a svrchovaný umírá tehdy nejpotupnější smrtí, a Letnice, v nichž se dovršuje dílo spásy. Lidem je dána možnost vstoupit do Boží blízkosti, navázat úzký vztah s Bohem, jinak řečeno – přijmout Ducha svatého.
Často slyšíme nejrůznější odkazy na Ducha svatého, někdo se jím zaštiťuje, jiný o něm hovoří opatrně, další raději vůbec, jako by si nebyl tak zcela jist – a vlastě ani neví čím!
Pozastavme se nad praktickou stránkou dopadu přítomnosti Ducha svatého v našem životě. Co přináší Duch svatý do našeho života? Odpověď můžeme nalézat, když si uvědomíme, co od nás Bůh očekává. A i když se nám odpověď může zdát poněkud divná, možná až triviální, je tomu tak. Bůh po nás chce, abychom byli v životě šťastní a spokojení. Není pravdou, že stvořil svět jako slzavé údolí. Každý den přece nabízí nějaké potěšení. Jen záleží na tom, jak Bohu rozumíme, nakolik se cítíme součástí jeho plánu spásy – a tedy vlastně nakolik jsme přijali Ducha svatého. Ten nás pak totiž vede životem, otevírá nás pro druhé, přetváří k obrazu Božímu, v pokoji, v klidu, s láskou a trpělivostí. Bůh nás má rád a nechce, abychom se trápili. Avšak Duch svatý není štítem, skrze nějž by se k nám rány života nedostaly. Je spíše zvláštní souřadnicovou sítí, ve které vše má své místo a smysl.
Pavel v listu Galatským vyjmenovává ovoce Ducha svatého, které skutečně chutná nanejvýš příjemně. Jsou to láska – radost – pokoj – trpělivost – laskavost – dobrota – věrnost – tichost – sebeovládání. Když tyto vzácné plody přehlédneme, musíme si uvědomit, že na nich se dá doopravdy stavět – šťastný život, opravdové vztahy, pevné společenství.
Ano, je to tak, Bůh chce, abychom byli šťastni, chce nás pro to vybavit. Proto sesílá Ducha svatého, který nás k našemu poslání uzpůsobuje. Kde se však máme uzpůsobovat, tedy učit, všelijak omílat, obrušovat, zraňovat, zacelovat, hojit, uzdravovat a znovu zraňovat a odpouštět a nepomlouvat, učit se mít rád i s chybami, s pochopením, pokorou, sebepoznáním a nakonec s láskou, s tou Boží láskou? Bůh se obětuje z lásky, umírá, chce s člověkem zatřást, aby si uvědomil svoji hříšnou nedokonalost a v závrati poznání své hříšnosti i poznání Božího milosrdenství konečně pochopil strategii Božího plánu spásy. A právě proto nám Bůh posílá pomocníka nejzdatnějšího – Ducha svatého, abychom snad už konečně pochopili.
Pereme se s tím, padáme, otloukáme se, jsme na kamenité cestě. Ale jdeme. Otevřme se, ať nás vede Bůh. Je náležitá otázka: ale jak, kde a kdy?
Podržme se Písma. Pavel v 1. K říká: Každému je dán zvláštní projev Ducha svatého ke společnému prospěchu. Hned na první pohled vidíme, že tedy žádné solitérství, sólo závod. V křesťanském společenství, které žije modlitbou, zabývá se Písmem, obětavou službou, nabývá tato věta zásadní význam. Každý má své obdarování, nikdo tu není navíc, s každým se musí počítat. Zde pak při společných chvílích nastává ono již zmiňované otloukání, omílání, zacelování atd. Slupky hříšnosti, jako je sebeláska, sebestřednost, nadutost, sobectví, nepoddajnost, lhostejnost, výčet by jistě pokračoval, to vše působením Ducha svatého z člověka opadává a společenství pookřívá požehnané Duchem svatým.
A jak Pavel učí, toto požehnání se projevuje nejrůznějšími dary Ducha svatého – někdo učí, jiný má dar proroctví, jiný moudrosti. Náhle lze zjistit, co členů společenství má co dát. A jak bylo řečeno, každý je důležitý a potřebný, třeba už jen pro svoji přítomnost.
Rád bych se ještě vrátil k úvodnímu tvrzení, že Bůh chce především učinit člověka šťastným. Má to však s námi těžké. Nedokážeme se vždy správně ani orientovat, ani rozhodnout. Kristus nám otevřel dveře do Božího království, díky jemu máme možnost se přiblížit k Bohu, avšak teprve Duch svatý nás k tomu uzpůsobuje. Kde se s ním tedy setkáme? Bylo již řečeno, v křesťanském společenství. Avšak ne tak, že ho tam jdeme hledat jako houbař houby v lese, nýbrž že se zapojíme do jeho života. Tehdy má každý naději, že se z něj nestane pouze teologicky vzdělaný jedinec, ale především živý křesťan, šťastný a vyrovnaný člověk, který je pro své věřící i nevěřící okolí požehnáním. Je to člověk, jenž dokáže čerpat síly nejen z vlastních zdrojů, ale též i z Ducha svatého. Je tak svědectvím o požehnání, kterým Bůh skrze Ducha svatého obdarovává své věrné. Amen.
Kázání v neděli 4. června 2017 Miloš Feller