Skutky 2, 14a.36–41; 1 Petrův 1, 17–23;
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Lukáš 24, 13–35
Sestry a bratři,
od chvíle, kdy jsme slavili vzkříšení našeho Pána, vedou nás svědectví těch, kteří se s Ním setkali. Evangelia přinášejí celou řadu svědectví o tom, jak a za jakých okolností apoštolové či někteří z dalších učedníků prožili svá osobní setkání se vzkříšeným Kristem. Každá z těchto zpráv představuje jedinečné a nezastupitelné poselství, každá je tedy nesmírně cenná. Dnes jsme slyšeli příběh dvou poutníků do Emaus, jak jej ve své dvacáté čtvrté kapitole zaznamenává autor evangelia podle Lukáše.
Je to příběh pozoruhodný: jednak směr těch dvou, odkud a kam ti dva jdou a co to znamená, co je v této zdánlivě nenápadné informaci skryto, a potom za jakých okolností a jakým způsobem si uvědomují, že je s nimi přítomen živý Kristus, a co to s nimi udělá.
Nejdříve tedy se podíváme na směr jejich cesty. Tito dva učedníci jdou z Jeruzaléma do Emaus. Jméno „Jeruzalém“ – víme, jaký význam má v hebrejštině – je to „Město pokoje“; v případě Emaus překládá významný český biblista Jan Heller jméno jako „Lid zavržený“. A právě tento protiklad může mít značný význam i pro nás v dnešním příběhu.
Těm dvěma se zhroutilo vše, v co věřili a co pravděpodobně brali jako největší jistotu pro svůj život. „My jsme doufali…“ řekl jeden z nich. Teď jsou bez naděje, a cesta, na které se – jak předpokládají – už nebudou mít o koho opřít, je z pokoje odvádí do zavržení. Jsou zklamaní a odcházejí od Krista. Jdou do zavržení…
Jít od Krista, to znamená jít do zavržení. A zavržení – co to vlastně znamená? Když jsem se díval do slovníku českého jazyka, četl jsem tam, že toto slovo znamená důrazně projevit nesouhlas s přijetím něčeho. Jako synonyma můžeme ještě najít slova zamítnout, odmítnout nebo odvrhnout.
V kontextu našeho příběhu tedy můžeme vnímat zavržení jako naprostou ztrátu jakékoli životní perspektivy a naděje. Ale to byla jen jedna část příběhu. Na cestě, která se jeví tak beznadějná, se k nim připojuje Ježíš, další důležitá část příběhu: i ve chvílích zklamání a ztráty naděje se k nám připojuje Ježíš, ani v takové chvíli, ba především v takové chvíli nás nenechá opuštěné v beznaději. Tím se zároveň otevírá výše zmíněná druhá část poselství.
„Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Není to jediný případ, kdy Ho nepoznávají jeho nejbližší, podobně se tak děje například Marii z Magdaly, když se Pán Ježíš objevil u hrobu. Zatímco Marie Ježíše pozná v tom okamžiku, kdy ji osloví jménem, těm dvěma v Emausích se „otevírají oči“ až tehdy, když s nimi láme chléb.
Jenomže ti učedníci v Emausích se s živým Kristem setkávají nikoli skrze nějakou substanci, ale v nové dimenzi. Vzkříšený živý Kristus vstupuje anebo, jak se říká, „vlamuje se“ do té jejich dimenze jako dimenze zcela nová. A právě toto setkání je zbavilo jejich skleslosti, probudilo v nich novou naději a pomohlo jim k tomu, aby se okamžitě obrátili a rozběhli se zpět z „Lidu zavrženého“ do „Města pokoje“.
A takto se setkáváme s živým Kristem i my dodnes. V našem životě jsme také někdy skleslí a bez naděje, ale chvála Bohu při setkání s naším živým Pánem vstupuje do našeho života nový rozměr, takový, který je silnější než všechna protivenství, dokonce silnější než starostí všedního dne.
A tak můžeme shrnout, že situace emausských poutníků i naše je velmi podobná. Často i my utíkáme z města Božího pokoje do Emaus. Snad si i sami vzpomeneme na nějakou temnou chvíli ve svém životě, kdy se vše jako by rozpadalo a my bychom byli nejraději od všeho utekli co nejdál.
Ale Bůh nás přece po všelijakém klopýtání zastavil, postavil na nohy, a tak jsme tu zase spolu pod Jeho Slovem. Ukazuje nám opět správný směr, směr do Jeruzaléma, směr do města pokoje. Nejdříve se nám zdá, že v takových chvílích jsme úplně sami, osamělí a ztracení. Ale to je právě jen zdání, protože Toho, kdo už jde s námi, nevidíme. O těch dvou poutnících jsme četli, že „něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali“ (Lk 24, 16). Jak říká Jan Křtitel: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte“ (Jan 1, 26).
Důležité je, že On nepřichází nejdříve s nárokem, abychom my byli s Ním, nýbrž se zprávou, s informací, že On sám už je s námi. Emmanu-el, tj. S námi Bůh. Vstupuje do našeho bloudění a sklíčenosti, do našich běd a trápení, a naslouchá nám. Ani zde nezačíná smutné poutníky poučovat a kárat, ale ptá se jich na to, co je tíží. Povzbuzuje je, aby se Mu otevřeli a pověděli Mu své bolesti. To je důležité. Když potkává i nás, ptá se nejdříve: Co je s tebou? Co tě tíží? Pověz Mi to.
Kristus se nás zeptá, co je s námi. On ví, že potřebujeme pomoc, a pomoc pochází od Něho, když Mu budeme naslouchat. Kéž je pro nás všechny setkání s Pánem Ježíšem velkou nadějí a posilou. Radujme se, že jsme byli vykoupeni Jeho převzácnou krví. Amen.
Kázání v neděli 30. dubna 2017 Phanuel Osweto