První čtení: Abk 1, 1-4; 2, 1-4 Výnos, který přijal ve vidění prorok Abakuk. Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostli se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno. Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. Hospodin mi odpověděl, řekl: „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.“ Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.
Druhé čtení: Žd 4, 12-16 Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.
Evangelium: L 17, 5-10 Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla.“ „Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´“
Kázání: Otázky a postoj proroka Abakuka ze 6. stol. př. Kr. jsou evergreenem i v 21. století po Kr. A budou znít stále stejně v generacích, které přijdou po nás. Až do chvíle vrcholného zjevení Boží slávy, kdy bude zlo definitivně poraženo a odkázáno do patřičných míst. Bible popisuje člověka, jeho dobré i špatné stránky realisticky. Nelže nám a nic nelakuje na růžovo. Zlo, které si jako lidé navzájem působíme, nabývá v některých dobách opravdu šílené formy. Až se zdá, že dobro je úplně paralyzováno a zatlačeno do kouta. A tak slyšíme nářek proroka Abakuka: Jak dlouho už volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry. Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno.
A často tomu tak opravdu je, protože jsme to my – lidé, kteří máme dobro a zlo ve svých rukou. My jsme buď šiřitelé zla nebo dobra. Naše aktivita nebo pasivita ovlivňuje dění kolem nás. Nejen svět kolem nás je bitevním polem. Denně se v nás odehrává boj mezi starým a novým člověkem, mezi dobrem a zlem, mezi poslušností Božího slova a naší svévolí. Kdo (co) v nás vítězí, má vliv na to, jak žijeme my, ale i lidi kolem nás.
Apoštol Pavel v listu Koloským píše těm, kdo uvěřili v Krista (Kol 3, 8–10.12–15): Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. … Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.
Rozhodování mezi dobrem a zlem, starým a novým člověkem je v našich rukách. To, co je v nás: naše touhy, myšlenky a postoje můžeme a máme nechat tříbit Božím slovem. Může mít různou formu, může volit různé cesty, jak k nám přichází. Četbou Písma, modlitbou, proroctvím, svědectvím věřících lidí, prorockým viděním, v tichu aj.
V listu Židům čteme: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. Boží Syn je spolehlivou cestou, nástrojem, jak poznávat pravdu o nás samých, o našich bližních, o světě, který nás obklopuje. I proto, že je mocným veleknězem, který nás zná a má soucit s našimi slabostmi. Byl jedním z nás, ale nedopustil se hříchu. Ježíši – našemu veleknězi se budeme zpovídat a zodpovídat. Není naším nepřítelem, ale věrným přítelem, který s námi jedná narovinu. Říká i nepříjemnou pravdu, ne proto, aby nám ublížil, aby nás ponížil, ale aby nám pomohl, aby nám zachránil život. Aby naše spojení a společenství s Bohem nikdy neskončilo, ani naší fyzickou smrtí.
SZ i NZ společně vyznává, že: Spravedlivý bude žít pro svou věrnost. Spravedlivý bude živ z víry. Jako spravedlivý je označován v Bibli ten, kdo se řídí Boží vůlí, Božím slovem, zjeveném Izraelcům v Zákoně, nám křesťanům v Ježíši Kristu. Věrnost Zákonu, věrnost Kristu z nás činí spravedlivé. Naše víra v Boha, věrnost tomu, koho poslal, důvěra v jeho záměry se světem, s námi, to jsou pilíře naší spravedlnosti.
Hezky se to říká, ale hůře uvádí do praxe. Známe se, naše slabosti, naši malověru… A nejsme výjimkou. I apoštolové prosí Ježíše: „Dej nám více víry!“ Mít silnou víru jako Ježíš, to by svět hned jinak vypadal, to bychom hned byli lepší křesťané a naše společenství – to by byla jiná písnička. Jen mít více víry, která přichází zvenčí, která nestojí jen na naší duchovní kondičce. Takový povolený křesťanský doping v duchovním zápase a boji, s nímž by nám šlo všecko skoro samo…
Jistě, víra je nadpřirozený Boží dar, o který máme usilovat a prosit. Zároveň je to i ovoce Ducha svatého, tedy něco, co má v určité míře každý z nás. O tuto naši víru (věrnost, důvěru) se starejme v první řadě, aby rostla a sílila. Aby neuvadala, nevytrácela se.
Víra, věrnost, důvěra, kterou vůči Bohu projevujeme závisí na nás. Na tom, jaký prostor Bohu a jeho slovu našem životě dáváme. Možná i o tom mluví Ježíšovo podobenství o služebnících z Lukášova evangelia. Chceme být Bohem obsluhovaní nebo jsme připraveni mu sloužit? Je náš vztah s Bohem založen na vzájemném poutu lásky a důvěry, který nevyžaduje stálý přísun nových divů a zázraků? Protože máme jasno, kým pro nás je, kým jsme my pro něj? Nebo naše důvěra (víra, věrnost) vyžaduje stálý přísun mimořádných projevů Boží přízně a pozornosti? A to i v dobách, kdy to vypadá, že Bůh se odmlčel a že zlo má navrch? Dokážeme se menšit, aby v nás On mohl růst? Jsme připraveni Bohu říci: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit?“ A s důvěrou, v časech zlých spolu s Abakukem chválit Boha (Abk 3, 17–19a): I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.
Amen.
Ivana Doubravová 2. října 2022