Jásej Bohu, celá země. Pějte chvály k slávě jeho jména. Jeho slávu šiřte chvalozpěvem.
Aleluja! (Žalm 33, 5-6)
První čtení z Písma: Skutky 2, 42-47 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Druhé čtení z Písma: 1. Petrův 2, 19-25 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni: vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On »hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest«. Když mu spílali, neodplácel spíláním: když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On »na svém těle vzal naše hříchy« na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. »Jeho rány vás uzdravily«. Vždyť jste »bloudili jako ovce«, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.
Evangelium: Jan 10, 1–10 Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
Milé sestry a bratři, drazí přátelé!
Cesty, které nás přivedly do sboru naší církve, jsou různé. Mnozí přišli, protože se jich dotkl Ježíš, ať již svým lidstvím, anebo tím, co nás přesahuje, jiní se ptali po smyslu života, někteří hledali útěchu v soužení. Každý z nás ví, co a kdo jej přivedl do našeho společenství. Všichni jsme ale přišli s upřímným a otevřeným srdcem a s očekáváním, že právě zde budou naše životy proměněny, že víra dá našim životům určitý řád a nový směr. A toto očekávání způsobilo, že vše, co jsme dělali, jsme dělali s radostí.
Svět si po nás ale i přes naše rozhodnutí pro víru, naději a lásku stále žádá to své, má své zákony, svá pravidla, a tak se postupně, stejně jako malé děti při svém růstu, i my učíme nahlížet svět nově. Co je správné, koho máme poslechnout? Jak se máme zachovat? Na kterou stranu se přiklonit? Jo, kdyby se tak dalo věřit a nemuset pro to nic udělat, nic měnit. Chceme Krista, ale chceme i pohodlný život. Jsou zde dvě misky vah, Kristus a svět se svými lákadly. Co si vybereme, a když už si vybereme, vytrváme v rozhodnutí a nalezneme v Kristu opět i onu nepomíjivou radost?
Vrátím se nyní na chvíli do nedávné minulosti. Když začala covidová pandemie, všichni jsme doma šili roušky, nakupovali těm, kteří byli v karanténě, snažili se pomáhat. Vždyť kolik dobrovolníků pomáhalo v nemocnicích, kolika lidem nebylo lhostejno, co se děje. Po dvou letech, kdy pandemie stále trvala, jsme se ale již chovali jinak. Byli jsme na sebe neurvalí, svět jako by se rozdělil do dvou táborů, pro a proti, anebo se jen vrátil do svých vyjetých kolejí a právo silnějšího se prostě opět ujalo vlády? Na začátku v nás pandemie probudila milosrdenství a soucit, prostě lidskost, která živila naději, že když budeme vše dělat správně, musíme nad covidem zvítězit. S postupujícím časem ale tato naděje a s tím i naše morálka klesala a naše nově objevené a probuzené lidství se vytratilo a my se opět navrátili k prázdnotě a marnosti našich dřívějších životů. Covidová pandemie byla pro nás zkouškou našich charakterů, zkouškou našich vzájemných vztahů.
Stejně tak i naše víra je takovou těžkou a dlouhodobou zkouškou nás samých, zda v nás Kristem probuzené lidství zakládající se na milosrdenství a soucitu vytrvá a nevytratí se ani v dobách nepřízně, zda se neobrátíme pro naše zájmy a pohodlí ke Kristu a k lidem zády a nezabouchneme za sebou dveře. Apoštolové a i prvotní církev se musela popasovat se spoustou pochybností, prvními herezemi, pronásledováním v dobách, kdy s postupujícím časem od Ježíšova vzkříšení ubývalo i naděje, a přesto vytrvali. A díky tomu i my zde dnes můžeme stát jako svědci jejich víry.
Jak ráda vzpomínám a doufám, že touto zkušeností jste prošli i vy, sestry a bratři, na naše začátky nového života, sice jsme mnohým věcem ještě nerozuměli, ale jako bychom měli křídla, naše víra byla radostná a přitahovala. Dnes již jsme sice spoustu věcí nastudovali a pochopili, ale jako bychom někdy měli na krku uvázaný mlýnský kámen, který nás táhne pod vodu, a nemůžeme se pořádně nadechnout k vzletu. Naše počáteční úmysly jsou sice čisté, chceme tak moc být dobrými křesťany, až se začneme chovat jako ti Ježíšem kritizovaní farizejové, a jako oni řešili, zda je dovoleno v sobotu uzdravovat, my řešíme, zda se dostatečně modlíme, zda se daný text vykládá tak či onak hlavně podle tradice, místo toho, abychom se bili v prsa a pokorně Bohu přiznali: Bože, slituj se nade mnou hříšným. (L 18, 13) Můžeme znát celé Písmo svaté nazpaměť, když jej ale nebudeme žít, je nám k ničemu.
Často se v našich sborech při modlitbách objevuje i prosba za nově příchozí sestry a bratry, prosba, aby naše sbory rostly a sílily. A všichni doufáme, že naše modlitby budou vyslyšeny. Sestra Stáňa se již léta modlí za nové muže, kteří by se k nám přidali. Položme si otázku, za kým přicházejí a co hledají ti, kteří zavítají do našich sborů? Přichází za námi, lidmi, anebo za živým Kristem? Stejně jako my kdysi přicházejí a hledají i oni Krista, jako novorozené děti touží jen po nefalšovaném duchovním mléku. Přicházejí, aby pozvali Ježíše Krista do svých životů.
Naše víra, se kterou žijeme a svědčíme o Kristu jako Pánu a Spasiteli, je tím klíčem, který pomyslně otvírá dveře, aby mohli i oni vstoupit. Ježíš nás vyzývá, abychom žili Jeho životem a nevyhýbali se ani těžkostem, a ty, tím si můžeme být jisti, určitě přijdou, ano každého z nás čeká pláč, soužení, mnohdy nepochopení, ale i přesto žijme evangeliem se vším všudy, nevybírejme si jen, co se nám z něj hodí. Vezměme za své úděl Ježíšových učedníků, následujme Jej i v těch nejtěžších a pro nás mnohdy nepochopitelných přikázáních, odpouštějme, milujme nepřátele, buďme dokonalí. Bůh po nás nechce polovičatost, kompromisy, ale v každém z nás chce vidět svého Syna. To je tím, co osloví nově příchozí, Kristus žijící v nás. Kristus, který nás provede i těžkostmi našeho růstu a dopřeje nám opět se radovat.
Vstoupí-li a naleznou to, proč přišli, živého Krista, jistě zůstanou, ale naleznou-li přetvářku, lež, závist, sobectví, již nikdy je neuvidíme. Nezavírejme před nimi dveře, které nám otevřel Kristus, naučme se žít s důvěrou otevřených dveří, vždyť i On důvěřoval nám.
Nedávno jsme zde ve sboru slavili křest našeho bratra Pavla a všichni máme ještě v živé paměti tento krásný okamžik, kdy jsme mohli pocítit a pochopit, že má smysl nechat dveře otevřené, protože Bůh si toho po nás žádá pro oběť svého Syna, ve kterém nám všem byl dán ten nejlepší Pastýř. Slyšíte Jeho hlas? Volá nás jménem! Kráčí před námi! A my můžeme jít s důvěrou za Ním. Amen.
Zdeňka Chaloupková 30. dubna 2023