Ezechiel 2, 1–5; Efezským 1, 16–19;
Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóg. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. Marek 6, 1–5
Bratři a sestry, pokoj vám a pokoj tomuto svátečnímu dnu, kam přichází Boží slovo. Zatímco svět nám nabízí informační dálnice, nám se podařilo dostat se na toto poměrně tiché místo. Proč vám tedy přeji pokoj? Není to nadbytečné?
To ne. Vždyť každý v sobě neseme nějaké nepokoje a starosti, které jsme doposud neodevzdali ani do rukou, ani k nohám našeho Pána. A přece: uslyšeli jsme Boží slovo. I dnes Bůh k nám promlouvá, Jeho Syn v dnešním příběhu přichází domů, do své vesnice. Každý z nás jistě někdy zatoužil po tom, aby mohl být alespoň na chvíli přenesen do toho času, aby mohl na vlastní oči spatřit Ježíše kázat. Není to zcela naivní touha, vždyť i Kristus sám říká: Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. Není to tedy naivní touha. Vždyť jsme si nezamilovali Krista, jako si člověk zamiluje nějakého spisovatele, básníka nebo filosofa. Nemilujeme neznámou osobu, milujeme živého Boha skrze Jeho Syna, který se pro nás stal člověkem. Proto by opravdu nebylo od věci Jej vidět na vlastní oči, vidět Jeho tvář, poznat tón a barvu Jeho hlasu. Vždyť i sám apoštol Jan píše: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.
Ale čteme dnes, že tento živý Ježíš z masa a kostí byl svým krajanům kamenem úrazu. Přichází v sobotu do nazaretské synagogy a káže. Vykládá starozákonní texty tak nově, s takovou obrovskou suverenitou a autoritou, že posluchači žasnou. Znepokojeně se navzájem dotazují: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána?“ a sami se diví: Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? Znali Jej od malička i celou Jeho rodinu, neuvěřili Mu. Evangelista Jan by to možná okomentoval slovy: „přišel domů a vlastní ho nepoznali.“ Občané Nazareta se neubránili úžasu, Ježíš v nich vyvolal otázky, na něž si na základě svých dosavadních zkušeností sami negativně odpověděli. Zvítězila v nich skepse. Nevěděli sice, v jaké podobě přijde Mesiáš, kterého čekal každým okamžikem celý národ, ve své pýše si však byli jisti, že by ho poznali. Rozhodně to nemohl být někdo z nich, od sousedů.
Tak se stal Ježíšův původ a Jeho rodinní příslušníci pro Nazaretské kamenem úrazu. Neuvěřili Jeho podivuhodnému kázání, neuvěřili ani mocným činům Jeho rukou.
Stejný osud potkal starozákonního proroka Ezechiela, který byl poslán tlumočit Boží slovo izraelskému lidu. Lid, který se vzbouřil proti Bohu, lid, který se stal Bohu nevěrným. Ale i tak nad nimi Hospodin jako milující Otec nezlomil hůl.
Lze konstatovat, že lidé mají obecně rádi Boha daleko na nebi. Ale ten, který k nim přišel v těle, je jim kamenem úrazu. Lidé mají rádi velké události minulosti, ale velké věci, které se dějí v jejich době, se jim zdají příliš nepatrné. V nejhorším jsou jim k posměchu. Protože když Bůh přijde mezi lidi, když mezi nimi jedná, už nikdo nemá výmluvu, že Bůh je příliš daleko, příliš vysoko, aby někdo mohl vystihnout Jeho vůli. Vše velké se stalo kdysi dávno, říkávají lidé. A najednou jim Bůh přišel v těle a bere z úst tyto výmluvy.
Dnes také čteme, že nedostatek víry ve vlastním domově člověka ochromuje. I samotný Kristus nemohl pro jejich nevíru učinit žádný mocný čin. Podobnou bezmoc zažíváme, když lidé kolem nás, ba dokonce naši blízcí, odmítají přijímat Boží dar, přijímat Pána Ježíše jako Spasitele. A přece čteme, že na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A to je to evangelium: Naše víra také trvá na doteku, na evangeliu předávaném od člověka k člověku více než hlásaném početným zástupům. Ale tu uzdravující ruku Kristovu, troufám si říci, cítíme všichni, kteří tu dnes sedíme.
Ten dávný příběh nám ještě ukazuje, že i dnešní člověk se často plete při hodnocení lidi. Naše kladné hodnocení dostanou spíše ti, kdo jsou všeobecně proslulí. Nic proti péči o vzhled, nic proti slušnému jednání. Pravá hodnota člověka však spočívá v tom, jak je schopen se pro druhé lidí obětovat, jak se dovede ubránit tomu, aby druhé využíval, či dokonce aby jim ubližoval.
Tento příběh nám však připomíná ještě jednu skutečnost – a tou je nedůvěra a skepse vůči Bohu. I my tak jako Nazaretští si často myslíme, že víme předem, jak co dopadne, jak co Bůh dopustí, či nedopustí. Kéž je nám v této skepsi povzbuzením slovo apoštola Pavla, které jsme dnes četli: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.“ Kéž nám Bůh dopřeje, abychom i my ve svém každodenním rozhodování věděli o této naději, založené na osobě Ježíše, toho odmítnutého v Jeho obci jménem Nazaret, a abychom chovali v úctě ty, kteří nás k víře přiváděli, byť pocházeli z našich řad. Amen.
Kázání 8. července 2018 Phanuel Osweto