Ester 3, 3–9; Efezským 1, 3–14;
Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“ Jiní pak říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“ Tento Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan totiž říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje. Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se králi Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a já ti to dám.“ Zavázal se jí přísahou: „O cokoli požádáš, dám tobě, až do polovice mého království.“ Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“ Spěchala ihned dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: „Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout. I poslal hned kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal ho v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a uložili je do hrobu. Marek 6, 14–29
Milé sestry, milí bratři,
dvěma ženám je nabízeno půl království. Jednou je starozákonní Ester, druhou novozákonní dcera Herodiady, od r. 400 známá pod jménem Salome. Zatímco té první jde o život, té druhé především o obdiv a slávu. Zatímco ta první je statečná žena, která je moudrá a rozhoduje se hlavou i srdcem, ta druhá sází na mladé a pružné tělo. Obě potřebují radu. Ester radí její otec Mordokaj, rádkyní Salome je její matka Herodias. Mordokaj radí z pozice toho, jehož život a život celého židovského národa je ohrožen, Herodias radí z nenávisti a z pozice toho, kdo život ohrožuje. Oba dosáhnou svého. Ester se stává nástrojem záchrany a života, Salome se stává nástrojem zhouby a smrti. Esteřino přání v hranicích půli království je zachraňující, přání Salome v hranicích půli království je zničující.
Dva modely, dva scénáře, procházející dějinami až k dnešku. Zatímco z příběhu Ester se můžeme radovat, novozákonní příběh krále a tanečnice před nás klade mnohé otázky a nabízí všechno jen ne radost. Ponechme si tu radost Esteřinu, však se nám hodí v každém dnu, a soustřeďme se na příběh, nazvaný „Smrt Jana Křtitele“. Je v něm všechno, co má v dobrém příběhu být. Pomstychtivá žena, nerozhodný král, naivní děvče, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina, tanec, neúprosný kat a jako vyvrcholení šokující pohled na useknutou hlavu na jídelní míse. Toto drama patří k nejčastějším biblickým námětům, které se objevuje na obrazech, v písních či románech.
Než se však dáme unést silou příběhu, musíme si položit otázku – proč je vůbec v evangeliu? Je to jistě událost, která patří na první stránku novin – ale proč je zařazena do příběhu Ježíšova? Není to jen zbytečná vsuvka? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíšovi.
Ale spojitost tu je a možná větší, než tušíme. Na začátku našeho oddílu se totiž vypráví, že pověst o Ježíšových mocných činech se donesla až ke králi Herodovi. Byl to syn Heroda Velikého, zvaný Antipas, který zdědil čtvrtinu otcova království. Patřila mu Galilea, kde Ježíš vyrostl a působil.
Když začal Ježíš kázat a uzdravovat, mnozí si začali klást otázku: „Kdo to jen může být?“ V Nazaretě měli jasno: Je to pouhý tesař, syn Mariin a bratr Jakubův. Ale jiní viděli v Ježíšovi jednoho z proroků. To nebylo málo, protože poslední uznaný prorok působil před 400 lety. Jiní šli ještě dál a viděli v Ježíšovi Eliáše, který měl přijít znovu na svět těsně před koncem tohoto věku. A jiní šli ještě dál. Tvrdili, že Ježíš je zmrtvýchvstalý Jan Křtitel, a proto v něm působí zázračné síly. Král Herodes dal těmto lidovým báchorkám za pravdu. Doslova řekl: „Ježíš – to je Jan, kterému jsem dal setnout hlavu.“ Když to řekli Ježíšovi, zeptal se svých učedníků: „A za koho mne pokládáte vy?“ Tehdy se Petr odvážil říci to největší tajemství, které dosud nikdo nevyslovil: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ Ale pak se to všechno jaksi zvrtlo. Mesiáš měl být vítěz. Přímý nástroj Boží vlády a moci. Všichni čekali, že Ježíš použije všechny síly k tomu, aby se ujal vlády a obnovil Davidovo království. Místo toho skončil potupně na kříži, odsouzen nejvyšší veleradou. Všechny naděje s Ním spojované se ukázaly být marné. Zdálo se, že pravdu měli Nazaretští. Ježíš je tesař, který si na Mesiáše pouze hrál, a tak se rouhal Bohu.
Když učedníci přišli se zprávou, že ukřižovaný Ježíš vstal z mrtvých, všichni, kdo je slyšeli, si ťukali na čelo. Taková hloupost! Kdyby byl Ježíš něco víc než obyčejný truhlář, kdyby byl alespoň Boží prorok, nemohl by nikdy skončit na kříži! A kdyby byl Eliáš, tak by ho Bůh z kříže vyzdvihl v ohnivém voze rovnou do nebe.
Ale on na tom kříži zemřel! Bůh se tedy od něj odvrátil! Vstát z mrtvých? To přece není možné! To se může stát pouze na samém na konci věků. A ten jak známo nenastal! Vždyť slunce dál vychází a zapadá, lidé se žení a vdávají a na poli klíčí nová úroda. Žádný konec světa nepřišel, a proto nikdo nemůže vstát z mrtvých.
Ne, neměli to křesťané snadné, když se někomu přiznali, že věří v Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Všechno ostatní by jim uvěřili. To, že Ježíš uzdravoval, sytil zástupy, chodil po vodě a utišil mořskou bouři – to vše by jim prošlo, protože se to vyprávělo o řadě jiných. Ale ještě nikdy se nestalo, aby Boží prorok skončil na kříži jako ten nejubožejší otrok, a nikdy se také nestalo, aby někdo již v tomto čase vstal z mrtvých. Jak může někdo věřit takovým hloupostem?
Ale křesťané namítali: Něco podobného se přece stalo docela nedávno. Žil tu prorok, kterého jsme všichni uznávali a respektovali. Mnozí se od něho dali pokřtít v Jordánu, a přece ten svatý muž špatně skončil. Všichni víme, že Jan Křtitel neprovedl nic zlého. Zemřel jen proto, že Herodes dal neuváženou přísahu, kterou pak musel splnit. A Pontský Pilát přece také nenašel důvod, proč by měl Ježíše popravit. Donutili ho k tomu velekněží, podobně jako Herodiada svého královského manžela. Být odsouzen k smrti ještě neznamená, že ten člověk nemohl mít pravdu.
Ale je tu ještě jedna zvláštní okolnost. Když Jana Křtitele pohřbili, jeho poselství začal vzápětí šířit jiný muž. Mnozí tehdy s docela vážnou tváří říkali: To je Jan Křtitel, který znovu ožil. Král Herodes dokonce prohlásil: „To je Jan, který vstal z mrtvých.“ Není to zvláštní? Jan Křtitel skončil pod katovým mečem, a přece uznáváte, že to byl Boží prorok. A ze strachu, že jste dali popravit spravedlivého člověka, jste si vymysleli, že vstal z mrtvých.
Když Ježíš zemřel na kříži, neznamená to, že Ho Bůh odsoudil. A když vám svědčíme, že se s námi třetího dne setkal živý – proč nám to nevěříte? Kdysi jste byli ochotni věřit, že Janovi přirostla hlava k tělu. A nyní – když Ježíšovo vzkříšení mohou dosvědčit stovky lidí, odmítáte přijmout, že je to Ježíš, kdo mezi námi dál působí a uzdravuje.
Co k tomu dodat? I dnes – stejně jako tenkrát – jsou lidé ochotni věřit řadě věcí. Objevují minulé životy, vzývají různé duchovní síly, hledají východní moudrost, dávají si dělat horoskopy a já nevím, co ještě. Ale to, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, zdá se jim jako prázdná fráze. Lidé jsou ochotni věřit v osud, šťastná čísla, dávají si číst z ruky a navštěvují různé léčitele. Ale Ježíš, který se za nás obětoval a přemohl smrt, jim připadá jako obnošená vesta.
A přitom se na této zemi nestalo nic většího a důležitějšího než Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Nestyďme se, že tomu věříme. Je to dobrá a ověřená zpráva. Má oporu v tisíce let trvajícím příběhu Boží lásky k člověku. Není to žádná chvilková iluze, ale Boží slib, který se naplnil. Není to zmatený úlet několika poblázněných učedníků, ale událost dosvědčená mnoha svědky. Není to falešná senzace, ale Boží čin, který je stejně skutečný jako zázrak stvoření vesmíru a života. Jinými slovy: nevěřme hloupostem, které někde čteme nebo slyšíme. Věřme Ježíši Kristu. Amen.
Kázání 15. července 2018 Phanuel Osweto