První čtení: Genesis 12, 1–4 I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Druhé čtení: Římanům 4, 1–5, 13–17 Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit – ale ne před Bohem! Co říká Písmo? `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.´ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů´. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Evangelium: Jan 3, 1-11 Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.
Sestry a bratři, všechny naše texty mají jedno společné – víru. Věřit, že Bůh nás volá, jako to bylo s Abrahamem, a dělat to, co po nás chce. Toto chce připomenout i apoštol Pavel, když se ptá, co že máme říci o Abrahamovi. Ano, Abraham uvěřil, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Dosáhl, čeho nikdo jiný před ním ještě nedosáhl.
Kvůli otázce víry přichází k Ježíšovi také člen židovské rady Nikodém. Chce se dozvědět o Boží věci, kterou zatím nepochopil. Zahájí diskusi s Ježíšem takto: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. Nikodém nejen, že přichází hledat informace o Boží věci, ale přichází v noci. To symbolizuje situace, které zažíváme mnohokrát i my. Noc a temnota, to je obrazné vyjádření situace, ve které žijí mnozí v dnešní době a do které se v životě dostane asi každý z nás. Nevíme jak žít, nevíme jak dál. Svírají nás starosti a pochybnosti. Lidé hledají nějaké řešení, čtou a studují. Jiní hledají nějaké učitele, lektory, kursy.
Podobně tomu bylo i v Ježíšově době. Nikodém, hledač jako mnozí z nás, přichází s otázkami. Ale Ježíš ho hned na začátku rozhovoru zarazí. Nestojí o rádoby moudrou disputaci. Říká Nikodémovi – musíte se znova narodit. To znamená změnit naprosto směr své existence, směřování svého života. Narodit se z vody a z ducha. To nám připadá zvláštní. Co si pod tím představit?
Někteří znalci říkají, že Nikodém Ježíše hrubě nepochopil, že nepochopil, co míní tím narozením znovu, že tento náboženský pojem chápal příliš materiálně, biologicky. Z úst dospělého ta představa působí až neuvěřitelně. Je neuvěřitelné, že by rozumný člověk, ještě k tomu učitel v duchovních věcech, mohl Ježíšovi, jehož má také za učitele, ba za Mistra nad mistry a učitele od Boha, podkládat takové představy a myšlenky. Že by vůbec mohlo jít o biologii nebo o nějakou pseudobiologii.
Zdá se pravděpodobnější, že Nikodém mluví jen v obraze. Velmi dobře tuší, o čem se mluví; přistoupil na metaforickou řeč. Ale na druhou stranu můžeme říci: je to učený Žid, který naprosto nerozumí tomu, kdo je to Ježíš a co přináší židovskému národu.
Otázkou je, jak je možné být zrozen, a přitom ze své vůle. Být zrozen, to je navýsost pasivní děj – jak přitom být aktérem? Jak se aktivně nechat zplodit? Měl by se člověk zřeknout svého dosavadního života, i když už toho má dost za sebou? Přestat za něj nést odpovědnost? Jak se může člověk narodit, když je už starý? zeptá se Nikodém.
Nikodém se nepřestává ptát: Nemohl by vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit? Vstoupit – opět to můžeme pochopit v obrazném smyslu – do lůna matky: vzdát se sebe, své vůle, nechat všechno, co doposud znal nebo čím byl.
Blížíme se spolu s Nikodémem k meritu věci. A Ježíš promluví o sobě a o našem osobním vztahu k Němu samému. Pevný bod je blízko nás a přeci mimo nás. Naším úkolem je, abychom pochopili, proč ten krok děláme – abychom vešli do království Božího. Pochopíme také, že tohle vše je možné jenom tehdy, když máme víru ze slyšení Božího hlasu právě jako ten Abraham, který to hned pochopil a začal dělat to, co mu Bůh přikázal.
Není to úkol ve smyslu povinnosti, je to prostě Boží nabídka před námi, je to možnost. On jediný z lidí se narodil, protože chtěl, protože přišel opravdu od Boha. On je ta pravá svoboda, jež přišla na tento svět. Toto je na Kristu nejdůležitější: Jeho učení a Jeho činy jsou této skutečnosti jen svobodným projevem a dokladem. On, jako kořen nepodmíněného, kámen uhelný, Omega i Alfa, zakládá možnost chtít, chtít být, znovu se narodit.
Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal… píše se na začátku Janova evangelia. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, kteří v tom základním přitakali a věří v Něj, dal moc stát se Božími dětmi: Ti se nenarodili jen, jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců. Narodili se, protože chtěli. Spolu s Kristem se zrodili z Boha.
Věřme tedy, že je možno vyslovit jisté zásadní „ano“ v tomto rozporuplném světě, v němž je toho tolik, k čemu je třeba říci ne, v němž je tolik starosti i pochybnosti. Je to ano k životu v jeho podstatě, přijetí života jako projevu Boží lásky, otevření se životadárnému ději probíhajícímu mezi Otcem a Synem – skrze Ducha Svatého.
Amen, amen, pravím dnes i vám sestry a bratří, že Kristus mluvil o tom, co znal, a svědčil o tom, co viděl, proto máme Jeho svědectví přijmout. On je to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme Jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Amen.
Phanuel Osweto 8. března 2020