Iz 50, 4–6; Fp 2, 5–11;
Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: `Co to děláte?´, odpovězte: `Pán je potřebuje a hned je sem zase vrátí.´“ Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete oslátko?“ Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s dvanácti do Betanie. Marek 11, 1–11
Zaradoval jsem se, když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme. (Ž 121,1) Už stojí naše nohy v Božích branách, Jeruzaléme. Už zase stojí naše nohy v branách Velikonoc. Proč slavíme Velikonoce? Abychom o Velké noci obnovili své křestní sliby. Abychom vzkřísili, obnovili svou víru. Svatý čas Velikonoc nám otvírá brány Jeruzaléma, můžeme vstoupit do dramatu, které se tam začalo a které pokračuje stále, po celé dějiny. Prosme – jako prorok v prvním čtení (Iz 50, 4) dnešní bohoslužby – aby nám Pán v tomto týdnu otvíral sluch, abychom slyšeli, rozuměli a necouvli nazpět. Abychom odpověděli svým Amen – a aby toto Amen naší víry bylo rok od roku zralejší, opravdovější, hlubší, živější. Ježíš – jak jsme slyšeli v druhém čtení (Fp 2, 6) – byl poslušný až k smrti. Být poslušný znamená umět naslouchat. Naslouchat a porozumět. Porozumět a odpovědět.
Dramatem Květné neděle vstupujeme do svatého města Jeruzaléma. Na Květnou neděli najdeme na dlažbě Jeruzaléma květy a palmové ratolesti. V pátek krůpěje potu a krve. Květy Květné neděle brzy vadnou. Volání slávy (Hosanna, Synu Davidovu) se během několika dní v ústech zástupů mění v „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ (Mr 15, 13–14) Lidé v davu snadno mění nálady a názory. Bible nás varuje: Nepřidáš se k většině, když koná nepravost. (Ex 23, 2) Dav volí Barabáše. Evangelium se neobrací k davu, ale k jednotlivému srdci každého z nás. O každém z nás platí, co řekl Ježíš Petrovi: Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lk 22, 32)
Je podivuhodné, že vše, co Pán Ježíš dělal, bylo předpovězeno proroky. Ne, že by měl scénář, podle kterého by se rozhodoval a zaškrtával si jednotlivá proroctví, jestli je již naplnil. Učedníci si většinou zpětně připomínají: vždyť to, co se stalo, bylo zapsáno v Písmech. Věřím, že k tomu byl jeden zásadní důvod. Abychom věděli, že Jeho smrt, Jeho ukřižování nebylo dílem náhody, ale Boží plán, jak zachránit člověka, plán, jehož detaily Bůh postupně zjevoval prorokům a který se pak naplnil na Ježíši. Včetně způsobu smrti – ukřižování.
Bratři a sestry, my žijeme v době, kdy lidé tento Boží plán nechápou – je zlý čas. Nejen ulice Jeruzaléma, ale mnohá místa světa dnes skrápí pot a krev. Řev davu a hesla těch, kteří davem manipulují, jsou slyšet i na našich ulicích. Ale Kristus i za nás prosil, aby naše víra nezanikla. Až se obrátíme, budeme moci posilovat své bratry. A kolik našich bratří a sester dnes potřebuje posílit a povzbudit. Budeme toho schopni, až se obrátíme. Apoštol Petr, aby se obrátil, potřeboval projít zkušeností s vlastní slabostí, zkušeností se vzdáleností mezi svými slovy a svými činy. „I kdyby všichni odpadli, já ne!“(Mr 14, 29) – a pak: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ (Mr 14, 71)
Jak máme dnes chápat tento příběh, který každý rok zaznívá do našich uší? Ježíšův vjezd do Jeruzaléma můžeme chápat i symbolicky. Otevřít brány Jeruzaléma, svatého města, a pustit do nich Ježíše jako obraz toho, abychom otevřeli svá srdce, to nejcennější, co máme, to, co nás oživuje, abychom vykročili ze své komfortní zóny a posunuli se na cestě zas o kus dál, vpustili Boha dovnitř, tak, aby nezůstalo jenom u zamávání větvičkou či palmovou ratolestí, aby kolem nás Ježíš jen tak neprojel, ale aby nás skutečně proměnil jako pro nás stále živý a skutečný vzor.
Za druhé, měli bychom si uvědomit, že Pán Bůh umí do svých vstupů do světa zapracovat i službu oslů. To, myslím, je pro nás všechny dobrá zpráva. Snad se nikdo neurazí. V jednom komentáři jsem našel takový hezký příměr. Jakože to oslátko, na němž Ježíš míří do Jeruzaléma, představuje církev. Církev, která se může mnohým lidem jevit jako dosti nespolehlivý, tupý prostředek k cestě do centra, k cestě ke smyslu a cíli života. Nicméně pokud se církev nechá kočírovat Božím Synem, rozumějme tím Vzkříšeným, potom se může jevit jako jediný vhodný prostředek, směřující ke svatyni.
Náš Pán Ježíš je Alfou i Omegou (Zj 22, 13), On je ten, o kterém čteme, že byl ukřižován, byl vzkříšen a předešel nás, je přítomen mezi námi, a my díky Jeho slavnému vjezdu do Jeruzaléma a následně vítězství nad smrtí k Němu směřujeme. Pokud chápeme Krista takto, je to pro nás vlastně i ujištění, že se v životě nemusíme tolik bát, i kdyby naše problémy a náš strach byly sebevětší. Žádný kámen není tak velký, aby jednoho velikonočního rána nemohl být odvalen. Amen!
Kázání na Květnou neděli 25. března 2018 Phanuel Osweto