První čtení: Skutky 1, 6–14 Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.
Druhé čtení: 1 Petrův 4, 12–14; 5, 6–8 Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil.
Evangelium: Jan 17, 1–11 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.
Sestry a bratři,
každý člověk, který se k Bohu hlásí, by měl umět k Němu také přistoupit modlitbou. V Bibli se najde celá řada textů, které nám ukazují, že se k Pánu Bohu máme modlit. Modlitbou prosíme, když je nám zle, když jsme na dně nebo když prostě naše situace je tak svízelná, že naše poslední šance a naděje je jen v Božích rukou.
V Žalmech kupříkladu čteme o různých modlitbách: Žalm 51,12, kde David, když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel k Bat-šebě, vyznává své hříchy a prosí Hospodina: Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. V celém žalmu 139 žalmista v modlitbě zmiňuje, jak ho Hospodin zná: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. (v. 1–3) V žalmu 30, 9 je volání k Bohu: K tobě, Hospodine, volám, tebe, Panovníku, prosím.
Sám Pán Ježíš se několikrát modlil, aby splnil vůli Boží. Moc modlitby můžeme vidět, když ve Skutcích 16, 25 čteme: Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.
Tyhle příklady nám ukazují, jak důležitá je modlitba, a proto i dnešní evangelium nás vede k tomu, abychom se zamýšleli nad významem Ježíšovy modlitby za učedníky i pro nás. V 17. kapitole Janova evangelia slyšíme slova Ježíšovy modlitby. Chceme se ptát, o co v téhle modlitbě jde? Za co se v ní vlastně prosí? A ve srovnání s Ježíšovou modlitbou se pak můžeme dál ptát: a na co myslíme my v našich modlitbách, za co se přimlouváme my? Odpověď na první otázky je zřejmá. Ježíš v této své modlitbě prosí za své učedníky. Pamatuje na ně i ve chvíli, kdy Mu jde o život. Už v této chvíli ví, že brzy Ho čeká zatčení, a pak odsouzení a smrt, Jeho působení na zemi dochází ke svému konci. Ano, už brzy přijde okamžik, kdy vysloví také prosbu: „Pane, je-li možno, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, ale tvá vůle se staň.“
Ale nyní neprosí za sebe, tentokrát myslí Ježíš na ty druhé. Jeho situace není naší situací, my neprocházíme něčím takovým jako On. Nenapadá mě nic, co z naší zkušenosti, z toho, co my zažíváme, bychom k Ježíšově situaci směli přirovnat. Není tu srovnání – naše situace je prostě jiná. Možná jsme mezi těmi, kteří procházejí hrůzou z té nemoci, která nyní ovlivnila celý svět. Ale přesto jsou slova téhle modlitby pro nás určitým příkladem a vzorem modlitby.
Je to příklad modlitby, která – jak jsme naznačili – je prosbou za ty druhé. Nejen za ty, kdo nám leží na srdci, ale prostě za ty, kdo jsou v naší blízkosti. Za ty, kdo nám byli nějakým způsobem svěřeni, za které jsme odpovědní.
Když se Pán Ježíš modlí, prosí za docela určité lidi. Kdo to jsou? Co se o nich dozvídáme? Čteme, že to jsou ti, kteří „přijali, poznali a uvěřili“. Byli to lidé, kterým předával slovo od Boha, slova vyučování, slova do životních situací, kterými právě procházeli – a kteří tato Jeho slova přijali. Zároveň jsou to ti, kdo Ho uvidí, jak je vzat do nebe, a budou moci toto svědectví předat dál. A konečně jde o lidi, kteří také uvěřili, že Ježíš byl poslán Bohem, aby jim tato slova předával.
Ježíš se přimlouvá za lidi, kteří Ho oslavují svým životem. Budou to oni, kdo ve světě dál zůstávají. Budou pokračovat ve svém zápase proti zlému, zápase o život. Budou pokračovat dál, i když On, jejich Učitel a Pán, už nebude mezi nimi. Pamatuje tedy na své učedníky, na své žáky. Na ty, o kterých jsme četli v našem prvním čtení z knihy Skutků apoštolských, že po Ježíšově odchodu se vrátili do Jeruzaléma a v horní místnosti, kde pobývali, se svorně a vytrvale modlili.
Není to naše situace, nemáme nějaké své žáky? To my sami jsme přece ti, za které se Kristus přimlouvá. Ale i my můžeme prosit takto za ty, za které máme odpovědnost: za své partnery, za své děti, za ty, kterým jsme měli příležitost dosvědčit něco ze své víry a naděje. Anebo naopak za ty, kterým své svědectví víry stále dlužíme. Za co se Ježíš přimlouvá konkrétně? Jsou to dvě věci, které zde vyslovuje: 1) aby byli zachováni v Božím jménu a 2) aby byli jedno. „Zachovej je ve svém jménu.“ Nejde tu o to, jaké jméno křesťané ponesou, jak budou jako křesťané pojmenováni. Jméno Boží – je to, co vyjadřuje Boží podstatu, Jeho vůli, Jeho přítomnost.
Kde se vysloví Boží jméno, tam je On už nějakým způsobem přítomen. Zůstat v Jeho jménu tedy znamená být v Jeho přítomnosti, být podle Jeho vůle či – řečeno s evangelistou Janem – být s Ním pořád ve vztahu.
K čemu to má být? Aby byli jedno, jako my jsme jedno, říká Pán Ježíš ve své modlitbě k Bohu Otci. Aby byli jedno – v čem má být taková jednota církve nebo sboru? Tomu lze rozumět velice dobře, když se díváme na text, který slyšíme od apoštola Petra. Petr píše: Moji milovaní, nebuďte zmatení výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jde o slovo „zmatenost“.
Často, když přijdou zkoušky života, jsme zmateni. Zapomínáme na Pána Boha nebo dokonce jdeme daleko od Něj. Na to právě upozorňuje apoštol Petr, když nám píše, abychom se místo toho radovali, neboť máme podíl na Kristově utrpení. Petr ještě dodá: Pokořte se pod mocnou rukou Boží. Všechnu svou starost vložte na Něj, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví, buďte, bdělí!
Milí přátelé, ať prožíváme cokoliv, měli bychom vědět, že Kristus se za nás modlil. Naše jednota i v tomto sboru tkví v tom, že společně jdeme za naším Pánem a žijeme s Ním. Kéž je tato modlitba za jednotu výrazem naší lásky ke Kristu a především tím, že se necháme všichni společně pozvat ke Kristovu stolu. Amen.
Phanuel Osweto 24. května 2020